Děda chodil po svém kamrlíku, prohrabával zásuvky a skříně a dokonce i kompletně prohrabal příborník a rozestlal a znovu ustlal postel, poté, co nahlédl i pod její matrace. A oč déle tak činil, o to neveseleji vypadal výraz jeho tváře.

Hledal totiž svoje hodinky a ne a ne je nalézt. A hodinky, jež hledal, nebyly hodinkami jen tak ledajakými. Byly to zlaté cibule na zlatém řetízku, o nichž se tradovalo, že je jeden z jeho předků dostal od samotného císaře pána. Což už dnes pochopitelně nebylo možno potvrdit ani vyvrátit, jenže proč by tak také někdo činil, že? Prostě to byly vzácné hodinky, jež se v jejich rodu dědily z generace na generaci a kdekdo mu je oprávněně záviděl. Dokonce i lecjaký znalec občas zazvonil u jejich dveří a projevil zájem je koupit. Jenže děda neprodal. Něco takového se z ruky nedává.

A teď byly tyto jeho prastaré cibule k nenalezení. Nakouknul snad všude, kde by mohly být, avšak ne a ne je nalézt. A to jej notně znepokojovalo, protože se nebylo snadné smířit s představou, že by měl být takový unikát jednou provždy ztracen.

Děda hledal a hledal s více než zarputilým výrazem. Musí je najít. Nedojde klidu, dokud je zase nebude držet v ruce, dokud se nepokochá pohledem na jejich ciferník, dokud nepohladí jejich ornamenty zdobenou schránu.

Ale vše marno. Nenašel je. Nenašel je ani tento jarní den, ani ve dnech následujících. Jako by se do země propadly.

A až na pokraji léta se s nimi shledal. To když si při hovění si na zahrádce všiml jednoho ze záhonů, na kterém na rozdíl od těch ostatních nic nerostlo. Tedy nic užitečného – jen samý plevel a plevel. Protože až v onom okamžiku pochopil, co se onoho nešťastného jarního dne stalo.
Měl tehdy, v době ztráty svých hodinek, u sebe na hlídání malou vnučku. A aby jej tato nezlobila, zaměstnal ji. Nakázal jí, aby právě tento záhon zryla, odstranila plevel a zasadila do něj…

Cibule.

Což také ochotné dítko s jeho zlatými „cibulemi“ učinilo.