Bylo pár dní před narozeninama babičky, dárek už jsem měla koupený, ale musela jsem ještě zajít koupit nějakou bonboniéru. Šimonek byl protivný a vůbec se mu do obchodu nechtělo, slíbila jsem mu, že když bude hodný, tak mu tam koupím nějakou „ňamku“. To už se mu líbilo a do obchodu šel z radostí. Přesněji vezl se v kočárku.

Když jsme dorazili do obchodu, kam chodíme skoro každý den, opakovalo se jako vždy, že jen jsem ho vytáhla z kočárku, hned běžel zkontrolovat takovou tu hračku ve stylu kolotoče, co u nás v obchodě mají. Když jsem přešli z chodby přímo do obchodu, posadila jsem ho do košíku a zajela s ním nejdřív pro maso na oběd. To samozřejmě začalo jeho oblíbené párek, párek, párek. Vzhledem k tomu, že už pár dní ten svůj oblíbený párek neměl, udělala jsem mu radost a koupila je na večeři. Potom ještě zajít pro pečivo a nakonec vybrat tu bonboniéru.

Došli jsme k regálu se sladkostmi a bonboniérami, v regálu byly jen oplatky, které malému nechutnají. Proto jsem se nebála prohlížet si bonboniéry, abych vybrala nějakou dobrou. Když jsem konečně vybrala, zjistila jsem, že jsem si nevšimla regálu s oplatkama za mými zády. Nikdy tam oplatky nebývaly, ale byly v akci, proto je tam dali – asi aby byly lépe vidět. Šimonek si jich samozřejmě taky hned všiml, a jelikož to byly zrovna jeho oblíbené, tak než jsem stihla vybrat bonboniéru, stáhnul celou krabici s oplatkami do košíku. Oplatky se samozřejmě vysypaly, tak jsem je začala rovnat zpátky do krabice.

Když jsem měla urovnáno a chtěla dát krabici zpátky do regálu, přišla ke mně nová (velice nepříjemná) vedoucí a začala, že si to musím koupit a nemůžu to dávat zpátky, co kdyby byly oplatky polámané. Vyvětlovala jsem jí, že s nimi nic není, že zas z takové výšky nespadly, ale ona že je prostě zaplatím. Došla jsem tedy ke kase a prodavačka se divila, že beru tolik oplatek, když většinou kupuji malému jen jednu na cestu. Říkala jsem jí, jak paní vedoucí tvrdila, že si je musím vzít. Prodavačka říkala že, by je mohla nechat pod pultem a pak zpátky odnést do regálu, ale vedoucí se postavila kousek od kasy, ruce vbok a kontrolovala, abych vážně zaplatila.

Obyčejná bonboniéra se mi nakonec pěkně prodražila. No alespoň, že byly oplatky v akci. Malý z toho měl samozřejmě ohromnou radost. Když jsme šli do obchodu a já mu slíbila ňamku, tak vůbec nepočítal s tím, že toho bude mít zásobu tak na měsíc nebo rovnou na dva. Taky jsem byla ráda, že jsem u sebe měla vůbec tolik peněz, den předem jsem totiž nakupovala za poslední peníze a před cestou do obchodu jsem byla na poště vybrat mateřskou. Kdybych peníze neměla, to by mě asi milá paní vedoucí nechala tu velkou škodu odpracovat, a to i přesto, že mě zdejší prodavačky, znají a ví, že bych peníze donesla třeba odpoledne nebo druhý den.

Sdílejte
Předchozí článekHlavně být spolu
Další článekSeznamování