Básník

Poeta seděl za oknem a nechával se inspirovat tím, co se odehrávalo venku. Nasával tu v teple atmosféru okolní krajiny, jež se halila do sněhového příkrovu. Chtěl ucítit onen opojný pocit z příjemného pohledu do zimního dne a přenést jej ve formě sluchu lahodících veršů na dosud sněhu podobně bělostný papír.

Nasával onu atmosféru, ovšem jaksi se mu to stále nedařilo. Krajina jako malovaná, sníh zvolna se snášející k zemi, a přesto jej nenapadala vzletná slůvka, jimiž by zmíněné popsal. Pořád tu cosi narušovalo poklidnou atmosféru, již chtěl ve verších vykreslit.

Chumelí se, sníh se snáší… Mohl by to tak napsat, jenže co dál? Jak navázat, jak toto rozvinout?

Sníh se snáší z nebes… Ne, ani tak to nějak nejde.

Vločky jedna za druhou… Co se rýmuje s „druhou“ a je zároveň libozvučným? Co? Co, proboha?

Nic. Tok jeho myšlenek byl stále narušován, ne a ne se soustředit na dílo, jež by bylo hodno básníka jeho formátu.

Mráz nám vločky vrhá v tváře… Vítr duje, vločky nese… Chumelí se, sníh už padá… Svět se oděl v bílé šaty… Vůkol bílo, nic než bílo…
Ne, ani jeden úvod nerozproudil tok myšlenek. Ani na jeden ne a ne navázat. Tolik krásy všude kolem, taková inspirace a básník zvučného jména ji ne a nedokázal uchopit a umělecky ztvárnit.

Jak jen chtěl vytvořit dílo, jež by polaskalo na duši, jež by opěvovalo zasněžený rodný kraj, jež by vdechlo zimě punc neopakovatelné nádhery. Chtěl vytvořit něco, nad čím by romantická dušička uronila slzu dojetí. A nic. Vůbec nic. Ani špetka krásna, ani ždibíček melancholie.

Kdykoliv se mu na mysli vynořila myšlenka spojená s venku se snášejícími třpytivými vločkami, roztála tato, nenalézaje oduševnělého pokračování.
Básník byl v koncích. Jak jen ztvořit melancholické verše, když…

Když tam za oknem tak sprostě nadává domovník, který musí odklízet ten píp, píp, píp, píp, píp sníh?