Bivoj

Jak praví Jiráskovy Staré pověsti české i Kronika česká Václava Hájka z Libočan, byl vladyka Bivoj legendárním českým hrdinou.

A bodejť bychom jej za takového nepovažovali! Vždyť kdo z nás, vydávajících se zejména před lepými děvčaty za chlapáky ze všech chlapáků nejchlapákovatější, by si Bivojovi podobně troufnul chytit divokého kance za uši, dát si ho na záda a odnést ho na hrad Libušín, případně kamkoliv jinam, a to vlastně jen proto, aby získal úctu lidu prostého i vznešeného a posléze i ruku i celý zbytek těla děvčete z lepších kruhů? Kdo z nás by takovouto škodnou nejen donesl až k nohám své paní, ale tuto před jejími zraky i osobně v boji muže proti muži, totiž muže proti praseti, skolil?
A kanec to byl řádný. Kolik jen prý zničil úrody, kolik zvěře, loveckých psů, koní, ba i lidí mu padlo za oběť, než jej Bivoj ze světa zprovodil.! Celý kraj trnul před tímto kancem v hrůze, vyhýbaje se mu raději už zdáli.

Jaký pak div, že statnému udatovi neodolal nejen kanec, ale ani sama kněžna Kazi, jež si jej oblíbila natolik, že jej posléze na svém hradě pojala za svého chotě!
Žádný div.

Ovšem to je česká historie. Bohužel jen historie.
Protože jestli něčím dnešní země česká neoplývá, jsou to Bivojové. A neoplývá jimi ku své vlastní škodě. Protože zatímco Bivojů máme pomálu, kanci se u nás notně přemnožili. Tu kanci nebezpeční zvěři stejně jako lidu, tu škodící majetkům a společenskému klimatu, tu prostě obyčejná prasata či svině. Naši kanci se mají jako prasata v žitě, rozhodně nemají čisté ruce, zato jsou nejednou namočeni v pěkně nepěkné špíně.

A naše země nevzkvétá. Nevzkvétá a nevzkvete, dokud se z panských zahrad opět neozve radostný halas poddanstva, provázejícího nového Bivoje. Toho, jenž by dostal naše dnešní kance od koryt. A že jich tu na něj čeká!

Kde jsi, Bivoji?