Chudák

Pan Radana byl coby malé dítě chudák. A chudák byl proto, že to byl chudák.

Protože pan Radana pocházel z nebohaté rodiny, jež musela každou korunu, ba tehdy dokonce každý desetihaléř, desetkrát obrátit, než tento utratila za nějakou nezbytnost. A to víte – dítka z chudobných poměrů to nikdy neměla lehké.

Svým sociálním postavením začal trpět onoho dne, kdy se děti z celé vsi dohodly, že uspořádají na louce mejdan. Tedy nic zvráceného – prostě takovou dětskou garden party, jak se dnes hezky česky říká. Prostě že nakoupí nějaké dobroty a budou na louce za vesnicí hodovat a trochu užívat života. Každý měl přinést jednu korunu a taky ji přinesl. A tehdy se poprvé malému Radanovi všichni vysmáli a vypudili ho. Protože sice korunu přinesl též, ale jen tu, co našel na půdě. Jednu z těch mincí, co se tam ve špíně válely. A… co s ní? Vždyť už byla dávno neplatná. S tou ať jde chlapec do háje. Stejně jako s tím sice novějším „jedníkem“, ale pro změnu dolarem, stejně jako s tou dvackou.
Pak děti trochu odrostly a jsa ve škole vyučovány cizímu jazyku se rozhodly, že si najdou kamarády v (pochopitelně tehdy sovětské) cizině a budou si s těmito dopisovat. Každý dostal od učitelky jednu adresu, měl sesmolit dopis v azbuce a tento v ofrankované obálce přinést do školy za účelem odeslání. A tak se i stalo… a malý Radana se opět znemožnil. Protože všichni zašli do papírnictví a nalepili na dopis patřičnou známku, jen on nikoliv. Jemu rodiče nedali penízek a tak dopis ofrankoval jednou ze známek, již tajně uzmul z dědečkova alba. Což o to, známka to byla, jenže… prostě už dávno neplatila. Ba co víc, klučinovi dokonce uniklo i to, že nominál by sice odpovídal, ale nešlo o cenu v korunách, nýbrž v centech. A tak si všechny děti našly zahraniční kamarády, všechny své dopisy poslaly a všechny poslaly i malého Radanu… toho samo sebou nikoliv do Sovětského svazu, ale někam úplně jinam. Jeho dopis s inkriminovanou známkou zůstal ležet doma.
A pak už se chlapec svého cejchu nezbavil. Protože v obdobném duchu se nesl i jeho život další. Zatímco ostatní kamarádi pozvolna poznávali odlišnosti mezi sebou a dívkami, on býval zavřený doma a – považte – hrál si s tím jediným, co bylo k mání, s jakousi starou panenkou. Zatímco jeho odrostlejší kamarádi jezdili na Babetách či dokonce Simsonech, on jezdil na starém vehiklu, který vyhrabal někde doma v seně, zatímco ostatní brázdili silnice ve svých Trabantech či nablýskaných embéčkách, on měl jen jakousi „pravěkou“ rachotinu, zatímco ostatní lákali děvčata na sklenku moravských či šumavských bylinných vín, k němu to žádnou netáhlo, protože která by stála o nějaké prachem dávno pokryté patoky z osmasedmdesátého roku,… Zůstával sám a pro své obveselení si, moula jeden, zřídil stejně jako ostatní zahrádku, ovšem na rozdíl od nich zcela neprakticky přímo u Národní třídy v Praze. Tam, kde na rozdíl od ostatních sotva mohl najít svůj klid.
Prostě byl pan Radana zamlada takový zoufalec. Chudák, se kterým se nikdo nechtěl zaplést. Protože kdo by se s někým takovým zahazoval…

A dospěli jsme do dnešních dnů. Šťastnější dítka z okolí páně Radany mají již dávno své vejminky u potomků, případně byty v králíkárnách zvaných paneláky. Jen pan Radana nemá ani jedno z toho.