Chybička se vloudí

V našem městě stával jeden jediný průmyslový podnik. Stával tu od nepaměti a nebýt kronik, nevěděli by ani nejstarší z pamětníků, odkdy že tu vlastně stál a živil zdejší početný dělný lid.

Tento podnik prý byl zdejší pýchou. Jak opět pravily kroniky, přesněji ty nejstarší a nejomšelejší svazky. Protože jak běžel, letěl či pádil čas, pozbýval závod lesku a z dřívějšího hlavního hnacího motoru pokroku se tu stávalo spíše břímě a zdroj hanby. Protože znáte to – když se někde neinvestuje a jako z nouze ctnost jsou dosud používány stroje z dob Rakouska-Uherska, držící pohromadě jen silou vůle a zásluhou zlatých českých ručiček…

Již léta jsme se tak styděli za tento podnik vzeření spíše hororového monstra než průmyslového objektu jednadvacátého století. Jen jednou jedinkát se nám zazdálo, že bychom se snad stydět nemuseli, a to tehdy, když do našich končin zavítal bohatý krajan a projevil zájem tento objekt zakoupit pro svou potřebu. Jak se vzápětí ukázalo, byl sběratelem historických artefaktů a zdejší technika by se mu líbila v jeho kolekci mezi vozy Rolls-Royce a Bugatti a takovými unikáty jako první parní stroje a lokomotivy. Bohužel však tehdy dosud nezapočala privatizace a prodat mu tak dosud státní podnik nešlo, a než toto bylo legislativně umožněno, nalezl krajan obdobné skvosty na černé skládce za městem a o vybavení našeho podniku ztratil zájem.

A tak jsme se styděli a styděli, v sousedství čeho že to žijeme. A to až do chvíle, kdy se konečně našel solidní investor.

Investor, který vlastně o naši továrnu žádný zájem neměl, zájem však jevil o naše zkušenosti a odbytové možnosti. Rozhodl se, továrnu koupil a přistoupil k realizaci svého hlavního záměru: postavit tu podnik podobný, avšak zcela moderní, přesunout do něj celou výrobu i zaměstnance naší průmyslové ruiny a tuto srovnat se zemí.
Jak šťastni jsme byli v okamžiku zvěstování tohoto nápadu, jak jen naše naděje rostly úměrně tomu, jak rostla naše hala nová, moderní, ba dalo by se říci překrásná. Moderně vybavená, téměř nehlučná, se špičkovými odlučovači popílku,… Prostě skvost.
A jednoho dne to bylo tady. Probudili jsme se do dne, kdy jsme měli špetku placeného volna, abychom se všichni mohli přijít naposledy rozloučit se starou továrnou. Zatímco ta nová na nás už čekala, starou měl pyrotechnik z města napěchovat výbušninami a přichystat odpal. Odpal, na nějž jsme se mohli přijít, byť jen z uctivé vzdálenosti, podívat.

Střelmistr byl připraven k dílu, postávaje na tribuně mezi vedoucími představiteli nového závodu a početnou na tomto se politicky přiživující politickou reprezentací. Pár slov regionálních politiků, pár slov šéfů firmy o zářné budoucnosti a zlepšení všech stránek života místních, pak prsty pyrotechnikovy přiložené k tlačítku, které vše uvede v chod.
A pak náhle zsinalé tváře všech na tribuně a za okamžik i těch pod tribunou. V tomto sledu, protože zatímco všichni občané, ti nahoře i ti dole, viděli stejně rychle, ti na tribuně navíc s mírným předstihem zaslechli i slova pyrotechnikova, slova toho, kdo nebyl místním a neznal dlouholetou realitu: „Tak už vám to tu ta betonová kostka hyzdit nebude.“

S pocitem dobře odvedené práce, než mu v tom mohl kdokoliv zabránit, stiskl tlačítko. Cvak, prásk.

Tovární hala se zhroutila k zemi. Ovšem nikoliv ta, jež měla. V prach se obrátila naše továrna nová.