Hlavně být spolu

Babička vždycky říkala, že rodina musí vždy a všude držet pohromadě. Říkala to i nám doma, ovšem nejen nám. Říkala to i sousedce, když tato štkala nad tím jejím kořalou, který nikdy dobrovolně nesáhl na práci a jen pro její přičinlivost nepropil, neprokouřil a neprokarbanil grunt, a říkala to i sama sobě, kdykoliv jí lezl na nervy dědeček náš, jenž se naopak v práci nezastavil, nepil, nekouřil a nekarbanil a babička si tudíž kolikrát marně lámala hlavu nad tím, co mu jenom moci vyčítat, čím jej dostat do kouta.

„Rodina musí držet při sobě, děj se co děj, dokud nás smrt nerozdělí,“ vštěpovala do paměti mamince, tedy své dceři, a následně i mému tatínkovi, jenž si maminku vzal a pak by nejednou hlavně pro ona slova tchýnina utekl. Jenže nemohl – protože rodina má držet pospolu, kdyby čert na koze jezdil. A tak, ač u nás doma nejednou bylo lze zahlédnout UFO, tedy létající talíře, ovšem ještě daleko častěji raději jen nerozbitné nádobí, zůstali pospolu, dokud je smrt nerozdělila. A navíc i poté, co je smrt rozdělila.
I mně bylo od útlého dětství kladeno na srdce, že rodina patří k sobě, že jen pospolu přežije podobna prutům Svatoplukovým, že co bůh (respektive národní výbor) spojil, člověk nerozlučuj. I mně bylo vštěpováno, že rodina je to hlavní, že rodina je základ státu, že rodina… Prostě že rodina musí být jako jedno tělo a jedna duše. Že to prostě nejde jinak.

Běžely dny, týdny, měsíce, roky, pětiletky, desetiletí,… A my přesně podle rad babiččiných drželi pospolu. V naší jednotě byla síla, i když to nejednou byla dost síla. Drželi jsme pospolu, ač jsme se přitom nejednou drželi v hrsti nebo pod krkem, ač jsme se museli držet, abychom se udrželi. Rodina držela pospolu i proto, že ženská polovička domácnosti vesměs držela kasu, zatímco chlapi museli držet ústa a krok. Drželi jsme pospolu, byť jsme se přitom někdy drželi zarytě a někdy doslova za ritě. Drželi jsme pospolu v časech dobrých i zlých, i když to šlo, i když to nešlo. Vždycky, i když to nešlo, to nějak jít muselo.

Drželi jsme spolu, držíme spolu a nezasáhne-li vyšší moc, spolu i držet budeme. Všichni, až… Až na našeho syna, toho holomka.

Náš syn si žije kdesi svůj vlastní život, dělá si, co uzná za vhodné, nevídáme ho kolikrát po celou dlouhou řadu dní a o nocích ani nemluvě. Je to taková černá ovce rodiny, jež si na nás najde chvilku jenom tu a tam o svátcích. Zajde, chvíli pobude, postojí a zase si odejde neznámo kam.

Ale my ostatní neztrácíme víru, že i on se jednou vrátí do našich řad, že i on tu bude spolu s námi pod jednou střechou. Pod střechou, pod níž tu my ostatní dlíme pěkně pospolu, v klidu, v míru, v pokoji.

Pod jednou střechou v urnovém háji…