Jako pták


Už od věku více než útlého záviděl ptákům. Záviděl jim a převelice toužil stát se jedním z nich nebo mít aspoň to, čeho je pánům nebes dopřáno a jemu nikoliv. Záviděl opeřencům jejich nezpochybnitelné právo vznášet se v nebesích a hledět na svět z ptačí perspektivy, záviděl jim jejich volnost, svobodu.

Chtěl být jako oni, avšak nemohl takový být. Protože člověku je souzeno být člověkem.
Ovšem touhu jen tak nezlomíš. A tak tato, jakkoliv nerealizovatelná, jeho mysl neopustila po celičký život. Sice ji zaplašil, přehlušil jinými každodenními tématy, ale byla v něm pořád a čas od času vyplouvala na povrch znovu a znovu.
Jak jen prahnul po tom, být jako pták, i v dobách, kdy již jeho fantazií plné dětství pominulo! Kdy už byl „velký“.
A nemaje možnost stát se ptákem plnohodnotným činil alespoň tak, jak činit mohl, aby se těmto pánům nebes alespoň trochu přiblížil.
Nejprve byl až neskutečně přelétavý. Kolik jen stihl vystřídat hnízdeček lásky, v čemž mu napomáhalo především to, že se chlubil cizím peřím a vystavoval na odiv svou muskulaturu, zobaje všelijaké bobule! A nepřestal s tím ani později – kolikrát jen opouštěl hnízdo a zanášel!

A kdo z vás kdy viděl chodit ptáka do práce? Nikdo, že? Jenže bez práce nejsou koláče a bez financí člověku příliš příležitostí k rozletu přáno není. A tak přelétal z místa na místo a obracel se na své lépe situované spoluobčany nejednou se svým žadoněním „pět peněz, pět peněz“. Žebral, kradl jako straka a jinak na všechno podle holubího zvyku… slušně řečeno vyměšoval.

A vcelku dlouho mu to i vycházelo. Ovšem jeho Achillovou patou se stalo to, že si až příliš často otvíral zobák. Vždy a všude. A když si pak jednou došlápl na vedení, dostal pecku, z jaké se jen tak nevzpamatuje. Pěkně mu za to přistříhli křídla.

A dnes tudíž sice hledí na svět z ptačí perspektivy, ovšem nijak ho to netěší. Protože jde o pohled ptáka zavřeného v kleci, za mřížemi.