Když moudro selhalo

Již když byl pan Radana ještě malým chlapcem, vštěpoval mu jeho dědeček, moudrý to muž, starou známou pravdu. Pravdu, jež zní „co je psáno, to je dáno“. Myslel to tehdy se svým vnukem pochopitelně dobře a stejně dobře věděl, že jeho pravda je pravdivá.

Tehdy. Protože kam až okruh jeho vědomostí sahal, všude platilo, že co je psáno, to je dáno. Neboli že jen to, co je „na papíře“, má váhu. Plané ústní sliby nikoliv.

Když pan Radana poněkud povyrostl, vštěpoval mu stejnou moudrost i jeho otec. I ten zastával názor, že co je psáno, to je dáno. A byť se poměry od dědečkových časů přece jenom poněkud změnily, stále to platilo. Pouze bylo vše poněkud složitější a již nestačilo dotyčné jen sepsat, ale bylo i třeba obstarat na toto příslušné razítko a kolek.

A pak pan Radana dospěl. A moudrá slova svých předků si vzal k srdci, nezanevřel na ně. Neměl v úmyslu se jim nikdy zpronevěřit. Jenže… ouha! Moudro předchozích generací jej k jeho překvapení zklamalo na celé čáře.

Ovšem na moudrosti vyřčeného se nic nezměnilo, toto platilo ve svém původním smyslu slova i nadále. To jen pan Radana si to špatně vyložil.
Věřil všemu, co viděl napsané či vytištěné. Protože přece co je psáno… Však víte. Napsanému věřil bezmezně.

A to bohužel i nejedné vytištěné reklamě. A té se, jak je znalým známo, příliš důvěřovat nevyplácí.

A bylo ke škodě pana Radany, že v dětství přeslechl a tudíž neaplikoval i dědovo a otcovo moudro druhé. Důvěřuj, ale prověřuj.