Když se rok s rokem sejde


Opakuje se to rok co rok. Ač jindy jsou nám kolečka jakéhokoliv hodinového soukolí lhostejnými a staráme se nanejvýš jen vesměs neradi o pohyb ručiček či poskakování digitálních číslic na našich hodinkách, popohánějících nás kupředu, přijde najednou kdesi v hloubi zimy okamžik, kdy nejednou s pohledem upřeným na obrazovky, byť ne vždy jasným a ostrým, sledujeme, jak zoubek zapadá do zoubku a tikot s následným ponurým odbíjením oznamuje, že je tu moment očekávaný. Tedy přelom prosince a ledna, onen půlnoční okamžik, v němž se jeden rok přehoupne do druhého, předá pomyslné žezlo a zmizí v nenávratnu zvaném dějiny.

Zvony odbíjejí poslední vteřiny roku, který nám byl přítomností a rázem se mění v minulost, na niž posléze s nostalgií vzpomínáme nebo ji necháváme raději v moři zapomnění pozvolna zapadat prachem. Případně jež je nám docela lhostejnou.

Nový rok je okamžikem z řádu těch očekávaných, byť tu toužebně a tu s obavami. Jde o chvíli, kdy se nejednou můžeme v mžiku s něčím rozloučit, aby nám bylo dáno něco jiného. Ať už dobrého nebo zlého. Protože každá změna, ta v číslici uváděné jako rok po Kristu jakbysmet, znamená posun novým směrem. A je jen ku naší nepotěše, že se u nás takto náhle nastalé změny projevují vesměs ve formě negativní.
V minulosti, jak možná ještě někteří z vás pamatují, se nejvyšší z potentátů bezprostředně po doznění zvonů zlom ohlašujících nechával slyšet z předtočeného záznamu. Předchozí rok byl podle něho tím nejlepším, co mohlo náš lid potkat, ovšem ten nadcházející bude našemu lidu ještě nakloněnějším. Byť tomu tak pochopitelně vesměs nebylo. Dnes je předchozí rok naopak vesměs špatným a nový bude ještě horším, což se vesměs ukazuje bohužel jako pravda.

V tento okamžik čas běží, ovšem do finiše je ještě daleko. Půldruhého měsíce daleko. Ovšem stejně jako jsme za minula viděli onen nejednou přímo propastný rozdíl mezi oficiálně v novoročním prezidentském projevu sdělovaným a realitou, vidíme i dnes již v předstihu, o čem asi letošní novoroční projev bude.
Bude opět o lesku a bídě naší země. Tedy hlavně o té bídě. Bude se omílat „blbá nálada“ a vše, co ji vyvolává a zároveň je našim mocným natolik akceptovatelným, že si troufnou to lidu přiznat bez obav z újmy na svých preferencích. Opět se dozvíme, jak už záhy bude hůř, aby (snad) jednou bylo líp, že nemáme klesat na mysli a myslíce rozumem kráčet vpřed. Byť nikdo přesně neví, kde ono vpřed je. Takže se v Novém roce budeme nejspíše i nadále hemžit, plést se pod nohy jeden druhému a tamtéž si házet klacky.
Protože ty tam jsou doby, kdy „zítra se tančilo všude“.
Jsme malí, slabí, použiji-li slova klasikova. Dosti těchto řečí! Mnohé my malí človíčci vskutku neovlivníme. Pojďme se však ve zbývajících dnech pokusit udělat ještě aspoň něco maličkého, ale pozitivního. Abychom jednou mohli alespoň na něco z našeho momentálního roku s láskou a vděčností vzpomínat. Třeba už ve chvíli, kdy uprostřed zimy zazní na obrazovkách tikot a údery zvonů, ohlašující příchod nového času.