Koníčky

Tak jsem se ocitl konečně v důchodu. Konečně jsem se dočkal vytouženého, čeho se dnešní mladí navzdory možné touze nejspíše nedotouží. Konečně se splnil můj dětský sen – nemuset vůbec nic dělat.

Jenže uteklo pár minut nicnedělání a už se mi to začalo zdát poněkud nekonečným. První minuty doživotního nicnedělání a už mi to bylo proti srsti, což není příjemné ani v případě, má-li člověk tuto srst prořídlou jako já.

Bylo na čase s nicneděláním něco udělat. Najít si nějakého koníčka nebo zálibu nebo aspoň hobby, když už navzdory vládním plánům do budoucna jaksi o pracující důchodce, zkráceně prduchy, není v našich luzích a hájích zájem.

Nejprve jsem zvažoval rybaření. Sice mne od něj zrazovaly všechny klouby v těle, vrzající tak, že by jistě vyplašily i notně nahluchlou velrybu, ale proč ne, když má člověk tolik času, že může počkat vsedě a nehnutě na břehu klidně až do doby, než doroste v ryby nový, dosud nevyplašený potěr, že? Jenže než se člověk může k vodě legálně vypravit, musí toho tolik oběhat, že by si svůj platfus ušoupal. A to už vůbec nemluvím o tom, že se je třeba i leccos naučit, a když už člověk nemá paměť ani na jména, ani na čísla, ani na to třetí, co už jsem zapomněl, nezbývá než rezignovat.

Pak jsem uvažoval o houbaření. Člověk se může vydat i jen do nejbližšího remízku a s pohledem upřeným k zemi se loudat tempem, jež jeho tělo dosud snese. A netřeba ani povolenky. Takže jsem to zkusil. Ovšem i tady něco nevyšlo. Nevím co, jisté však je, že jsem přes své brýle síly dna pivního půllitru nespatřil ani houbičku, a když jsem pak po jedné uklouzl, pozbyl jsem i této optické záchrany a nenašel nejen houby, ale pomalu ani vlastní dům.

Seberealizovat se budu moci na zahrádce… Tedy myslel jsem si to. Jenže chyba lávky. Již na první příčce žebříku vztyčeného ku koruně ovocného stromu jsem pocítil závrať a když jsem se tedy povinně dobrovolně omezil toliko na přízemní rýpání se v záhoně, bylo to ještě horší. Jeden předklon k rodné hroudě… a už jsem se nenarovnal. Týden jsem se mazal opodeldokem, než jsem se stal opět člověkem vzpřímeným.

Z kulturních forem krácení si volného čas sešlo poté, co jsem zjistil, že neznám konec ani jediné divadelní inscenace, ani jediného filmu v kině. Protože jakmile zhasli v sále, zhasnul jsem vždy i já. A kdybych snad náhodou nezaspal konec, nebylo by to o moc lepší, protože po proklimbaném prostředku děje bych už rozuzlení sotva pochopil. A z koncertu vážné hudby mne dokonce vynesli, protože jsem prý Na krásném modrém Dunaji výrazně nechrápal do rytmu.

Ruční práce se mi nedařily pro třesoucí se ruce, na fotbal jsem rezignoval, když se po mně proběhl dav rozlícených fanoušků,…

Achich ouvej.

Ale nakonec jsem si adekvátní zálibu přece jen našel. Začal jsem na břehu obecního rybníka krmit kachny. Je to činnost fyzicky i psychicky nenáročná, tedy dělaná přímo pro mě.

Jenže teď mnou cloumá obava. Obava o život nebohých kachniček.

Protože jsem z televize zvěděl, jak se to bude vyvíjet s mým důchodem, a obávám se, že už se s kačenkami dlouho o tvrdý chléb dělit nebudu. Ba co hůř, obávám se, že se záhy role obrátí. Že budu sedět na lavičce u vody a čekat, nepohodí-li přede mne nějaká kačenka aspoň nějakého červa či brouka k snědku.