Kterak se jezdí vlakem

Nekruťte hlavou nad tímto tématem, vážení čtenáři. A zejména nekruťte hlavou mou. Je mezi námi dost lidí, kteří dosud vlakem nejeli nebo je jejich zkušenost s tímto dopravním prostředkem minimální.

Třeba proto, že zamlada k nim ještě železnice nebyla vybudována a zastara je už totálně rozkradena sběrači kovů.
Nebo proto, že zamlada panovala bída v asociálním státě, kdežto dnes panuje na železnici drahota ve státě prý sociálním.
Nebo prostě proto, že auto je auto, nebo proto, že kam by se člověk trmácel, když všude dobře, doma nejlépe.
Prostě je mezi námi dost těch, kteří jezdili naposledy ještě pod parou, i těch, kdo do přemísťovadla jménem vlak dosud cestu nenalezli a jsou tak na nádraží totálně ztraceni.
A právě takovým bych chtěl být nyní trochu nápomocen.

Vlak je taková tu delší a tu kratší housenka, která si to šine krajinou po dvojici železných hadů zvaných koleje. Koleje jsou upevněny na pražcích a mimo sebevrahů slouží právě a hlavně k tomu, aby vlak po těchto jel tam, kam má, a ne tam, kam nemá. Případně tedy i kam nemá, přehodí-li se špatně výhybka nebo přehlédne-li se návěstidlo či jiné chytré udělátko.

Po kolejích se tu řítí a tu loudá několik k sobě připojených okolených domečků, z nichž většina nese název vagón. Ovšem vlak, to nejsou jen vagóny. Protože vagóny by maximálně jednou sjely z kopečka a tam by zůstaly nehybně stát, což by lidstvu zrovna užitečné nebylo. A proto je k těmto vagónům připojeno i cosi podobného, kam však pasažéři vesměs přístup nemají, neboť ne každý je předurčen pro řídící funkci, co slyne názvem lokomotiva. I lokomotivu by bylo možno z pohledu neznalce považovat za vagón, od něhož se však tato odlišuje v první řadě vlastnictvím motoru, který umožňuje pohyb její i jejích spojenců, tedy připojenců, vpřed, případně vzad.

Osoba kompetentní nebo za kompetentní alespoň považovaná zařídí, aby se na jednu kolej dostala lokomotiva a přiměřeně vagónů, někdo to spojí a někdo uvede v pohyb. A mašinka i s vagónky následně vydávaje rytmické drncavé zvuky míří k domu, domečku či ve volném prostoru umístěné budce zvané nádraží či zastávka. Tam stojí občané, kteří mají v úmyslu do tohoto pohyblivého seskupení nastoupit, plus lidé se s těmito loučící či naopak na kohosi čekající.

Nás bude zajímat jen ona skupina první, tedy cestující. Poté, co se vlak přiřítí či připlouží do zastávky a v případě funkčních brzd i zastaví, otevře občan dveře, a sice buď tlačítkem u typů novějších nebo silou u modelů hnedle historických. Poté se nastupuje podobně, jako tomu činíváme třeba v nejrůznějších vchodových dveřích, u výtahů nebo jiných dopravních prostředků, a dveře se opět zavírají. Tu automaticky, tu manuálně, každopádně však v nejlepším případě až ve chvíli, kdy mezi nimi nikdo není vklíněn.
Poté se vlak uvádí v chod a jede vstříc cíli, v nejlepším případě tomu, jenž si cestující za cíl vytýčil.
Ve vlaku se usazujeme do oddělení označeného nejčastěji číslicí „2“. Tedy do nejběžnější druhé třídy. Prostě proto, že vesměs nikde první třída nebývá, a bývá-li, je třeba si za ni připlatit. Podotýkám, že se zde usazujeme pouze tehdy, je-li někde volné místo nebo je-li na některém ze sedadel váš milý. Sedat na klín cizím pánům se nemá, i když by jim to nejednou nedělalo nedobře.
Poté, co se rozjedeme, můžeme pozorovat okny ubíhající krajinu, pokud tato (míněna okna) nejsou příliš špinavá a tím pádem neprůhledná. Pokud krajina neubíhá, není něco v pořádku, což vám potvrdí i úřední osoba, jež se dříve či později dostaví, nemáte-li tedy mimořádnou smůlu nebo mimořádné štěstí. Této osobě se v odborných kruzích říká průvodčí a v dnešní době už tato bývá nejednou i sympatického vzeření, na rozdíl od minula. Máte-li jízdenku, pokazí vám tato osoba její estetický vzhled razítkem, nemáte-li, prodá vám ji, případně vyinkasuje pokutu, případně zavolá policii. Průvodčí je tu nejednou postaven na stejnou úroveň jako třeba praktický lékař, protože nejedete-li ze stanice neoplývající pokladnou, bude po vás spolu s cenou jízdného vyžadovat i třicetikorunový regulační poplatek, jemuž se tu ale neříká regulační. Pokud však jedete ze zastávky malé, pokladnou neoplývající, je vám jízdenka prodána i bez tohoto příplatku, neboť dnes už vás nikdo nemůže nutit, abyste si postavili pokladnu vlastní v Akci Z, případně abyste si tiskli doma jízdenky falešné, což je těžké, protože nějaký lump použil na ty platné ochranné prvky, které ne každý amatér dokáže napodobit ke spokojenosti železničářů.

Usazeni a s jízdenkou pak můžete jen radostně či zoufale myslet na to, jak daleko to ještě máte, případně se můžete i modlit, aby váš povoz, občas v technicky horším stavu než byly lokomotivy parní v muzeích, do cíle vůbec kdy dorazil. Případně se můžete těšit na to, že se s vámi vagón třeba někde převrátí, srazí se s vlakem jiným, případně zůstane zapomenut někde v polích, selže-li lidský nebo nelidský faktor, jenž je přítomen všude a na železnici zvláště.

Po dojezdu do cílové stanice, ať už jste právě do té měli namířeno či nikoliv, vás čeká již jen výstup. Tedy nikoliv žárlivý výstup vašeho životního druha / vaší životní družky, podezírající(ho) vás z něvěry, protože kdo ví, proč jste přijeli s takovým zpožděním, ale vystoupení z vagónu. Podaří-li se vám toto bez úrazu, znamená to, že vystupujete v lepší stanici a správně, nedaříli-se, vystupujete možná na opačnou stranu, než je perón, a doporučil bych vám v takovém okamžiku zařadit zpátečku.

Na závěr musím s trochou smutku v duši konstatovat, že vlaky už nejsou to, co bývaly. Na rozdíl od dávna se podle nich nedají seřizovat hodinky, ovšem na rozdíl od nedávna přijíždívají aspoň v den, kdy měly přijet. Avšak nejednou jsou naše vlakové soupravy dokonce špičkové! Vždyť si třeba dost možná vzpomenete na onu soupravu, jež překonala v roce 2008 v rekordním čase trasu „z Ostravy do mostu“