Kuna

Člověku neznalému a tím spíše pak člověku znalému by jistě nepřišlo vůbec na mysl, že taková docela obyčejná kuna může být důvodem k trapasu, k smíchu. A už vůbec by jeden nevěřil, že ne k smíchu ledajakému, ale dokonce hurónskému.

Protože taková kuna, šelma z rodu lasicovitých, ona malá štíhlá šelmička velikosti kočky domácí, která loví malá zvířata, většinou hlodavce, ovšem nepohrdne ani veverkami, ptáky a jejich vejci, je právě pro své chutě brána spíše jako škodná, zvíře vzbuzující nevoli, nelibost, zášť, zlobu, vztek. Jen ne jako tvor k smíchu.

Ovšem ve skutečnosti se kuna úsměvnou stát může. Alespoň tedy v případě jediném. A to shodou okolností bohužel právě v případě mém.

Stalo se tomu již drahně let nazpátek. Za časů, kdy jsem byl sice odrostlejším, přece však dosud školou povinným dítkem. Dítkem z rodu spíše šprtů, které muselo vydat z nitra své mozkovny vše nebo alespoň maximum možného. Což někdy bývá ku prospěchu, někdy však nikoliv.

Bylo tomu hodinu poté, co se probíral právě tvor v titulku uvedený. Tedy kuna. Tedy, jak znalci vědí, její dva druhy, kuna lesní a kuna skalní. Kteréžto jsou si dost podobné, až na maličkost, jež měla nakonec význam téměř fatální.

Protože stojíce u tabule jsem tehdy odříkal vše. Vím, že vše, i když už nevím, co že vlastně. Už mnoho let uběhlo od těch dob a téměř vše zavál milosrdný prach zapomnění. Tedy vyklopil jsem vše až na jednu maličkost. Na jeden detail, který jsem měl dodat, aby se mi dostalo kýžené jedničky.

Na to, čím se od sebe zmíněné dva druhy, tedy ta skalní a ta lesní, liší. Odborník už jistě dodal, že tím, že kuna lesní má žlutou náprsenku, zatímco kuna skalní bílou. Odborník jistě, já tehdy ovšem ne. Protože co dokáže natropit v hlavě plné vědění ztráta či spíše záměna jednoho jediného slovíčka za jiné!

A tak jsem dobře pobavil. Všechny, učitelku nevyjímaje. Nechtěně pobavil. A sice tím, že kuna lesní se od kuny skalní liší barvou…

Podprsenky.