Na bruslích

Ovládnout umění bruslařské, to není jen tak. Protože i když se už člověk dávno naučil bezpečně stát na svých dvou dolních končetinách, na bruslích je to přece jenom cosi docela jiného. A to nejen když na těchto chce člověk stát, ale zejména chce-li na těchto vykonávat i pohyb přemísťující jej v prostoru.

Protože brusle mají dvě zákeřné vlastnosti. A sice svoji úzkost a klouzavost.

Kumšt je se na tyto vůbec postavit, aniž by jeden šmajdal, a rozjet se, aniž by se zmrzačil, to už je úplná věda. Věda, kterou se vám nyní pokusím pomoci zvládnout aspoň v rovině teoretické.

K tomu, aby se člověk naučil ovládat ďáblův instrument zvaný brusle, potřebuje v zásadě minimálně dvě věci. A to brusle samotné a ledovou plochu k nim. Přičemž hned v úvodu dodám, že v první etapě je sice vcelku jedno, jakou ledová plocha je, protože si člověk nabančí na jakékoliv, ale přesto je vždy lepší ta rovná, hladká, bez hrbolů, překážek a jiných záludností, jež napomáhají k pádu nejen ryzímu amatérovi, ale i profesionálovi.

Bruslit se dá na jakékoliv ledové ploše, ať už se jedná třeba o zamrzlý rybníček nebo naopak opravdový zimní stadion. Obojí jsem zažil a mohu tedy konstatovat, že skutečná ledová plocha má výhodu v tom, že je obehnána mantinely, jichž se může člověk coby úplný začátečník přidržovat. Rovněž se na ní nedá na rozdíl od rybníčku ani utopit, protože zde se led zaručeně neprolomí, byť by byl bruslař sebevětším cvalíkem. Tím však výhody profesionální ledové dráhy končí.

Rozhodne-li se člověk začít s bruslením tak, že se naučí jezdit nejprve na jedné a pak na druhé brusli a pak by mu to mělo zákonitě jít i na obou, bude v první fázi tréninku potěšen. Protože když se člověk odráží jednou nohou v botě a po té druhé, obruslené, jede, není to nikterak mimořádně obtížné. Jak překvapivé! Prostřídá-li pak nohy, je tomu obdobně a náš bruslař se cítí úplně jako king. Než tedy nazuje brusle na nohy obě.

V tu ránu je ta tam veškerá stabilita, je po ladnosti pohybů i po sebedůvěře. Člověk se odrazí a jede, mávaje rukama všemi směry ve snaze udržet s jejich pomocí rovnováhu. Vesměs marně, protože přitažlivost zemská působí rázem až udivující silou tu na hýždě a tu na frňák a člověk se tak svalí jak dlouhý tak široký.

Zvedne se a… bác! Popojede… bác! Vstane… bác! To je asi tak to jediné, co se člověku po delší čas daří. Vstávat a padat. Což vede buď k tomu, že to vzdá, protože proč se vlastně zvedat, když hned zase upadne, nebo se s tím popere a najednou zjistí, že se odpíchl, popojel a… neupadl. Odrazil se, ujel několik metrů a… opět. Úžasné! Lidé se mu sice dosud smějí, protože odrážeje se na bruslích přískoky vpřed je pořád vzhledově nemehlem, jenže už má alespoň nakročeno k úspěchu. K úspěchu, který se dostaví, vytrvá-li tento, snese-li posměšky ze strany přihlížejících, četné modřiny, podlitiny, otoky, výrony a dost možná i zlomeniny.

A pak jednou zjistí třeba, že je před publikem, jež mu tleská, a nakonec třeba i před platícími diváky některého přeboru místního, okresního, krajského,… a najednou je třeba i na olympijských stupních vítězů nebo je titulován coby mistr světa. Ať už je v tu chvíli novým Baryšnikovem nebo Jágrem, má vyhráno. Protože je před ním zářná kariéra.

Možná se po několika následujících letech mistrovského projíždění se po ledě stane osobou neděsící se výše očekávatelného starobního důchodu. Nejspíše ale ne. Protože je málo vyvolených mezi mnoha povolanými.

Každopádně to ale stojí za to to zkusit. Protože i když to nakonec nevyjde, bude to skvělá průprava pro reálný život. Pro život, kdy každý občas před někým padne na zadek a tu a tam si natluče frňák.