Na kole

Nejdříve jsme tu měli zimu, pak jaro zimu spíše než jaro připomínající, pak jarní únavu nebo lenoru, již za jarní únavu nejednou alibisticky vydáváme. A teď tu konečně máme dny, kdy už se není na co vymlouvat a kdy se nejednou už ani vymlouvat nechceme. Kdy prostě náhle zatoužíme po pohybu na čerstvém vzduchu.

Jenže chodit pěšky? To je barbarské a není to ani nějak extra „in“.
Kdežto taková jízda na kole, tedy cyklistika, to je jiná! A tak vytahujeme ze sklepů či snášíme z půd bicykly, zprovozňujeme je a následně usedáme do sedel, abychom vyrazili vstříc relativním dálavám.

Šlápneme do pedálů a už to jede. Jedeme a jedeme a nejednou dojedeme i dál, než by od nás jeden očekával. Ovšem potom… bác. Zapomněli jsme, že je třeba jet nejen tam, ale i zpátky. Ocitáme se tak v poněkud cimrmanovské situaci, kdy „železná zásoba je nedotknutelná a kromě toho jsme ji včera snědli“. Tedy nedostává se nám rezervy pro cestu zpět. A to prosťáčkovi stejně jako tomu, kdo se na cyklovýlet zaopatřil speciálním a pot odvádějícím funkčním termoprádlem, větrovkou, přilbou, ochranným krémem, slunečními brýlemi a kdečím dalším a nejednou toliko ryze snobským.

A tak tam kdesi daleko člověk najednou sedí vedle krajnice a se srdcem bušícím jako splašené vzpomíná na moudro, že cyklistika posiluje srdce. Bolí ho celý člověk, ovšem hlavou se honí vzpomínky na informaci o tom, jak se tímto sportem posiluje svalstvo. Člověk je tam jako mátoha, byť byl před odjezdem obeznámen s tím, že jízda na kole zvyšuje celkovou fyzickou kondici. Děsí se představy, jak se dostane domů, ba je z této třeba i na mrtvici, ač by cyklistika měla naopak odbourávat jeho stres.

Jak se nedostat do pozice tohoto nešťastníka? Vlastně vcelku jednoduše. Nepřehánět to. Netoužit po dosažení dálkového rekordu hned při první vyjížďce, nesnažit se za všech okolností předjet všechny ostatní a dokázat si tak svou nezměrnou vitalitu dlící ve zlenivělém či vetchém těle. Odpočívat a jen postupně zvyšovat nároky na sebe kladené.

Protože v cyklistice by stejně jako v jiných sportech mělo platit raději „sportem ku zdraví“ než „sportem k trvalé invaliditě“.