Pivní tácky

Nemá-li člověk nad padesát, ale klidně již z moci úřední nad osmnáct let, jak ukrátit volný čas, usedá nejednou do restaurace, šenku, výčepu, nálevny či putyky a oddává se tam nezřídka nepřiměřené zálivce produkty vinařů, pivovarů, palíren či pokoutných chemiků, čímž sice prospívá státní kase, nikoliv však své nebohé tělesné schránce.

A pakliže jej alespoň občas a trochu zahryže svědomí, jak že se to chová ke svým nebohým játrům, mozku a dalším vnitřnostem, a zároveň nemá v úmyslu tohoto počínání zanechat, mohl by alespoň spojit příjemné s aspoň trochu užitečným.

Když už tak člověk nasává, proč nevyužít příležitosti a nestat se alespoň sběratelem? A to nikoliv sběratelem čárek na pivním tácku, ale pivních tácků samotných.
Sbírání pivních tácků dnes již není vesměs ze záležitostí laciných. Protože pěnivý mok stoupá na ceně a personál pohostinských zařízení jen velice nerad vidí ve svých provozovnách jedince, kteří přijdou, bez objednávky posedí, čmajznou byť i jen mizerný tácek a vypaří se jako pára nad hrncem.
Člověk by měl přijít, objednat si aspoň jediný žejdlík moku a pak má snad alespoň morální právo uzmout ze stolu ono kolečko vesměs z  potištěného tvrdého papíru, které bylo původně určeno k ochraně nábytku, než v něm nalezli zalíbení i sběratelé.

Ovšem běda. Bývá zpravidla zvykem, že jeden podnik používá pouze jednoho druhu tácků a sběratele nedělá sběratelem kvantita, nýbrž kvalita. Pročež takový sběratel nevystačí toliko s odolným žaludkem a silnými játry, případně s muskulaturou schopnou přemísťovat jeho pivní mozol na nejednou nemalé vzdálenosti, ovšem je mu potřeba i notné vytrvalosti.
Je třeba obejít nesčetně lokálů, v nichž nejednou čeká člověka i zklamání v podobě dražších a tudíž hlídanějších alternativ tácků nebo naopak absence týchž z důvodu hodně nízké kategorie podniku, neblahý vliv má pak i sériová výroba, kvůli níž nejeden narazí na četných stolech na tytéž exempláře.

Jenže sběratelství je činností dlouhodobou, vyžaduje od člověka vytrvalost, zájem a nejednou i sebeobětování, takže sbírka postupem času tak jako tak roste. A ne-li rychlostí dostatečnou, pak lze nakonec vždycky přesedlat z cesty vedoucí k deliriu na nejrůznější sběratelské burzy, kde člověk nejednou i na tyto tácky narazí, a to bez nutnosti konzumace, přesto však nikoliv zadarmo.
Ovšem samotné sbírání pivních tácků rozhodně není na škodu. Člověk je nakonec může přece zpeněžit, a ne-li, poslouží tyto klidně třeba alespoň při zatápění.
A tak sběru zdar. A nepřehánět to, protože pobyt na záchytné stanici podobně pivu není dnes už zrovna levnou záležitostí.