Silvestr

Nevím, proč je tomu tak, ale prostě je tomu tak. Od nepaměti, nebo aspoň od mojí nepaměti, je spojen svátek Silvestrův právě s koncem roku, s oním obdobím, kdy bilancujeme, čeho jsme v minulém roce dosáhli, a stanovujeme si cíle do budoucna.

Kdy se po roce nadávání na poměry náhle loučíme s tímtéž rokem nejednou bezmála tklivě a se slzou v oku, protože jakkoliv tento stál za prd nebo ještě za něco horšího, víme nebo alespoň tušíme, že ten rok nadcházející bude ještě horší. Protože šťastné zítřky jsou již minulostí a ty tam jsou i doby, kdy se zítra tančilo všude.

Silvestrův svátek je tak spojen s porcí radosti i porcí smutku, plesání i sklíčenosti, bujarého veselí i zasmušilé melancholie. V tento den jedni pějí ódy na prošlých třistapětašedesát dní, aby jiní na tutéž éru házeli pomyslné bláto, těšíme se na šťastný a veselý anebo se třeseme v předtuše nešťastného a neveselého.

Plesáme kolektivně i individuálně, organizovaně i živelně, doma i ve veřejných prostorách.

Vzduchem sviští rychlé špunty a v nejlepším případě jen nad našimi hlavami vybuchují petardy, metaje na všechny strany přehršle barevných jiskérek. I když se pochopitelně najdou i výjimky, kdy vzduchem létají namísto právě zmíněného na všechny strany naše prsty či jiné součásti tělesné schránky, zábavní pyrotechnikou nezábavně rozmetávané.

Překypujeme radostí i promilemi, objímáme se v čímsi nepochopitelným vyprovokovaném záchvatu sounáležitosti nebo si na sobě navzájem vybíjíme záchvaty pocitů zcela odlišných.

Tu nosíme naše blízké na rukou a vynášíme je až do nebes, a tu je nosíme naopak v náruči nebo na zádech a vynášíme je z hospody či jiného nálevného zařízení, pokud tito nejsou uniformovanými příslušníky odnášeni za zařízení nálevného do nápravného na státní náklady.
Tu sledujeme televizi a konstatujeme, že horší už ten program být nemůže, abychom pak v roce následujícím zjistili, že vloni to bylo ještě ucházející ve srovnání s tímto, tu se bavíme po svém, aktivně i pasivně.

Protože konec roku starého a začátek nového je třeba oslavit. A projevit třeba aspoň trochu toho vděku za to, že jsme se narodili právě v zemi, kde tento svátek můžeme oslavit v klidu a míru, kde se nemusíme lekat salv nad našimi hlavami. Ovšem lepší je tuto vděčnost nepřehánět. Není nutné, aby člověk z lásky k rodné hroudě na této spočinul.