Jak stařeček měnil, až vyměnil


Když byl náš stařeček ještě mladičkým, což už bylo hodně dávno, bylo jeho vlastí tehdejší Rakousko-Uhersko. Ovšem jak už tomu na sklonku mocnářství bylo, prahnul i on, podoben všemožným buditelům a obrozencům, touhou po změně. A také se této jednoho dne dočkal.

Vyměnil svou rakousko-uherskou vlast za nový domov v Československu.
Jenže léta běžela a stařeček dospíval. A s dospíváním věkovým dospěl i k nové touze po změně. A tak vyměnil Československo za hitlerovské Německo, tedy přesněji za protektorát.Ovšem nic netrvá věčně. Fašisté zmizeli v propadlišti dějin a náš stařeček tak volky nevolky opět změnil stranu. Opět vyměnil svou domovinu, a to za Československo poválečné a demokratické.
Ovšem již za krátký čásek měnil znovu, a to svou před okamžikem zmíněnou domovinu za vlast rovněž československou, ovšem nyní již socialistickou. A věřil, že nyní už je to na věčné časy a nikdy jinak.
Ovšem nebylo. Dožil se totiž i devětaosmdesátého roku, kdy vyměnil rudou knížku a hrdé pochodování v prvomájových průvodech za Československo demokratické, ovšem tak jaksi již záhy federativní, posléze pomlčkové a i jinak vetché.

A ani u této vlasti nesetrval do skonání. A vyměnil tuto vlast za Českou republiku. Česko, chcete—li.

Ovšem byli jsme v jeho očích malí, slabí… A tak si s klasikem jednoho dne řekl „dosti těchto řečí, jen kdo tak mluví, sláb a malý jest“. A tak vyměnil českou svobodu za NATO a posléze za celou velkou Evropskou unii. V níž žije dodnes.

Prozatím. Protože jak sleduje všechno kolem nás, počíná snít o nové změně. O změně k lepšímu, jíž by se ve svém požehnaném věku ještě chtěl dožít.

Ovšem zároveň se už další změny obává. Protože jak je přesvědčen, každá z dosavadních výměn se ukázala být krokem k horšímu.
Přesně jako v té pohádce, v níž stařeček měnil, až vyměnil.