Stařečkova cesta


Den byl pošmourný a stejný výraz měli i všichni lidé široko daleko. Zakabonění, zamračení.

Na zastávce autobusu se takových tísnilo povícero. Na náladě těmto nepřidal ani fakt, že dopravní prostředek přijel notně zpožděn a oni tudíž byli zkropeni hustými slzami deště.

Do autobusu se po vysokých schůdcích vstříc nevlídně se tvářícímu řidiči šplhal stařík s holí v ruce. Pomalu, pomaloučku zdolával stupeň za stupněm a blížil se vytouženému cíli.

Konečně se vydrápal až dovnitř a třímaje v ruce jízdenku a naslouchaje nevlídným narážkám na svou osobu kdesi za sebou zřel již nyní plný dopravní prostředek. Všechna místa obsazena osobami, jimž se ve tvářích zračilo cokoliv, jen ne úsměv.

Prošoural se uličkou. Nikdo se neměl k opuštění dobyté pozice a tak stařík zůstal kdesi ve středu, zavěšen na držadle a lisován ze všech stran dalšími pasažéry.

Spoj dojel na další zastávku. Zastavil a tlak zesílil. To jak se jedni přes stařečka tlačili směrem ven a druzí naopak zaujímali těmito uvolněný životní prostor.

Tak se to opakovalo po několik dalších stanic. Teprve pak se chudákovi poštěstilo být vtlačen davem ve správný čas na správné místo a ve stylu hry „škatule, škatule, hejbejte se“ dosedl na uvolněné místo dříve než brunátní konkurenti. Jen hůl jej nedoprovázela a dav ji přemístil s sebou kamsi dál do vozu.

Klidu však staříkovi dopřáno nebylo, neboť nyní namísto muk fyzických musel čelit těm psychickým. Kdosi nad ním komusi sděloval, že by „ti dědci“ neměli jezdit v dopravní špičce a měli by doma dřepět na…, jiný byl názoru, že to se to „takovým dědkům“ cestuje, když to mají zadarmo. Další si pak vzpomněli, jak „ty staré vykopávky“ vždycky vyžerou všechno zboží v akci hned ráno a když se pak pracující konečně urve z práce, nic nesežene, jak se „Metuzalémové“ ve frontách vykecávají a zdržují normální lidi,…

Autobus prudce zabrzdil. Prudce a nečekaně. Tak náhle, že to pohublého dědečka vymrštilo ze sedačky a tento hlavou narazil na pasažéra cestujícího před sebou. A to si to pěkně schytal, „dědek jeden plesnivej, co neumí ani jezdit autobusem“. Marně hledal zastání – jak zmíněno výše, lidé byli zamračení jako obloha, ne-li ještě více.

Přišla staříkova zastávka. I jal se probíjet davem stojících pasažérů ven. Jenže znáte to – když jsou lidi v pozici sardinek, neproklouzne někdy ani rabiát s pěkně ostrými lokty, natož takovýhle sušinka. Rozeznělo se zvukové znamení, dveře se automaticky zavřely a autobus se dal do pohybu vpřed. Stařík byl chudák na omdlení, na mrtvici. Možná by se i svalil, kdyby bylo kam, jenže na jeho místě už seděl kdosi jiný.

Autobus ujel ještě několik zastávek, než se nebožákovi podařilo propracovat ke dveřím. Ovšem bylo pozdě a tento usoudil, že nyní už bude nejlepší dojet až na konečnou a jet tímtéž spojem zase zpět. Jenže člověk míní…

Duc, bác. Kdosi z vystupujících se jaksi více opřel do staříkových zad a tento vyletěl z autobusu na chodník. Mlask. Přímo do bláta. Naštěstí sice jen na všechny čtyři, jenže přes něho se valící dupající dav jej spolehlivě zašlapal do marastu. Stařík ležel v kaluži a ujistiv se, že už další kroky na zádech neucítí, poděkoval bohu, že tu jízdu aspoň přežil.

Pootočil hlavu. Za zavírajícími se dveřmi autobusu, jímž odjížděla již jen jeho zapomenutá ztracená hůl, už nebylo jediné zakyslé, zhnusené, otrávené nebo v nejlepším případě netečné tváře. Konečně se nálada zvedla nad bod mrazu.

Ba co víc – všichni se nad stařečkem mohli smíchy uválet.

,