Štědrý večer

Den se vlekl, jako by snad nikdy neměl skončit, jako kdyby měl trvat do skonání věků. Minuta jen zoufale pomalým tempem střídala minutu a hodina se zdála být celou věčností. Dopoledne, odpoledne, podvečer… jak nekonečnými dnes byly tyto na rozdíl od dní předchozích, kdy čas běžel alespoň zdánlivě o poznání rychleji.

Jen ten nešťastný dnešek. Proč zrovna dnešní den, ten po celičký dlouhý rok s takovou touhou očekávaný, byl dlouhým jako Lovosice?
Dítka již zrána nemohla dospat a o to bylo čekání krušnějším, protože čím dříve jeden vstane z lože, tím déle trvá, než nastane čas návratu tamtéž, respektive čas tomuto předcházející. Netrpělivě vyčkávala příchodu tmy, kdy přijde onen vytoužený okamžik. Čekala a čekala. Nic je nebavilo, jindy lákavé kratochvíle se pojednou zdály tak všedními, neatraktivními, zájem nevzbuzujícími…

A venku se konečně snesla tma, černočerná temnota protkaná z nebes se snášející bělostí sněhových vloček, které zahalily kraj tak, jak tomu v nejkrásnější z vánočních dní má být. Konečně vládla okolí čerň, v níž blikotala světélka z oken okolních domů, tma, v níž jen pouliční osvětlení alespoň matně značilo cesty odkudsi kamsi.

Bylo po podvečerní vycházce, svrchníky i oteplovačky odloženy na patřičná místa. Vrcholící napětí přede dveřmi uzamčeného pokoje, kde ještě před odchodem ven nebylo nic a najednou jako by se stalo cosi neočekávatelného, vzácného, byť toto bylo očekáváno.

Tma za dveřmi prosklenými neprůhledným sklem, za nímž bylo možno jen tušit cosi. Sklem, jímž nebylo možno vidět na druhou stranu dveří, problesklo první drobné světélko. Pak druhé, třetí, čtvrté,… s každým dalším mihotavým světélkem nabýval jas na intenzitě. Jas, jenž byl po dosažení maxima následován odkudsi zvonícím zvonkem. Jako by sobí spřežení poseté rolničkami minulo tento dům a zvonivým zvukem prořízlo tmu.

Dveře, dosud zamčené, promluvily cvaknutím klíče v zámku. Otevřely se a poskytly nedočkavým párům očí jedinečnou podívanou. Podívanou opakující se rok co rok a přece snad nikdy neokoukatelnou.

V rohu pokoje stál zářící stromeček, změněný všemi těmi svíčkami, ozdůbkami a sladkostmi k nepoznání. Stromeček, jenž pod svými nejspodnějšími haluzemi tajil poklad. Tajemný poklad, jenž byl tak blízko. Skoro na dosah ruky.

Jako by se tu zastavil čas, jako by nikdo ani nedýchal. Tak byl tento okamžik opojným, vzrušujícím.

Ten kratičký okamžik, než hlas odkudsi zvěstoval, že „Štědrej večer nastal…“