Stromeček


Ještě před několika málo dny bylo všechno tak krásné! Tedy možná že ne zase až tak docela krásné, protože po čase, kdy jsem se hřál v teplých slunečních paprscích a kochal se krásou zeleně vůkol, na mne i mé druhy dolehla náhle zima, která mi lezla až do morku kostí, totiž chtěl jsem říci až do letokruhů a nejeden z nás se kvůli ní pěkně naježil, mne nevyjímaje.
Ale bylo krásně. Našinec si tu tak stál a mohl se ve volném čase třeba posmívat kamarádům listnáčům, jak jsou tito náhle lysí, zatímco my, smrčkové, jsme byli dosud hezky na ježka. Stáli jsme si tu jeden vedle druhého na samém kraji lesní školky a ve větru se navzájem šimrali větvemi, pohupovali jsme se do rytmu závanů fujavice a pyšně shlíželi na hnědnoucí trávu pod námi a první napadlý sníh.

Byli jsme tam, větší než tráva, avšak menší než nejeden z našich vzrostlých kamarádů, a snili jsme o tom, že i my jednou budeme vysocí jako největší šumavští velikáni. Že i my poznáme budoucí časy, jistě lepší než ty dnešní. Rostli jsme si a pak najednou…

Přišel kdosi s pilou a v mžiku bylo po naději. Protože našinec sice ještě chvíli žije, ovšem beze spojení s rodnou hroudou, odtrženi od naší chlebodárkyně, jsme jeden jako druhý určeni ke skomírání a zániku.

Ještě jsem měl v žilách mízu, když mne vlekli kamsi do dáli. Napřed po zemi, pak nás naházeli na nákladní auto a pak z tohoto zase složili někde, kde to ani trochu nevypadalo jako les a říkalo se tomu tuším město. Opřeli nás, jako by snad doufali, že tu na betonu ulice vyrosteme. Jenže pozdě bycha honit.
A tak mě s kýmsi směnili a ten kdosi si mě z mrazivé ulice odnesl do svého příbytku, kde mě po krátkém čekání na balkóně oblékl do slušivého hávu. Pravda, byl jsem krásnější než prve, jenže co je krása, umírá-li jeden? Krása je tak pomíjivá. Opravdu.

V novém elegantním hávu jsem dlouho nepobyl. I v něm jsem zmíral, uvadal a zvolna ztrácel svou chloubu největší, své krásné ježaté jehličí.

Uschnul jsem. A mně, skonavšímu, už ani třpytivý šat nepomohl. Svlékli mne z ozdobného hávu a tento uložili, snad aby se v něm později zaskvěl opět jiný z mých dosud živých a krásných druhů. Mne, suchého a opadaného, vyhodili.

Teď tu stojím zase na ulici a mému tichému žalu sekundují již jen popelnice plné barevných balicích papírů, jimž se člověk odvděčil za jejich službu stejně jako mně. Vyhazovem ve chvíli, kdy jsme se stali nepotřebnými, nehezkými.

Tak člověk odplácí za vše dobré, co jsem mu poskytl. Za krásné Vánoce.