Štítek: letní dovolená

Když nadejde čas blížícího se léta, opanuje mne již tradičně touha, jež mne v průběhu roku pro to věčné dojíždění za prací sem a tam vesměs neopanovává. Přijde na mne volání dálek, jemuž nelze nepodlehnout.

Afrika volá. Tisícikilometrové dálavy. Touha vybřednout ze starostí všedního dne a ztratit se kdesi na druhém konci světa.

Touha, jež od raného jara den ode dne sílí, to jak se blíží čas, kdy se má tělesná schránka odpoutá od matičky Evropy a zamíří k macešce Africe. Nezvratná touha.

A pak je tu onen vytoužený den. Den, kdy se vydám do nadoblačných výšin, den, kdy po boku stejných globetrotterů bezmála rychlostí zvuku prchám z českých luhů a hájů, vstříc zemi, kde nejsem a přece už pomalu jsem doma. Vstříc zemi pro našince atypické exotické vegetace, vstříc zemi tak odlišného, ale vesměs dobrého lidu. Vstříc zemi, kde mne téměř nikdo nečeká a přece jsem tam vítán. Vstříc zemi, kde je vše jiné a přece vše tak nějak stejné jako u nás doma.

Pohlížeje pánubohu do oken, shlížeje na to nicotné hemžení tam hluboko dole pode mnou, klimbaje tam kdesi uprostřed nocí ztemnělé oblohy, na níž jen hvězdy prosvítají jinak neprostupnou černí, pod níž na zemi nejednou nezahlédnete ani světélka, neboť to dole je chudý a nejednou liduprázdný neelektrifikovaný svět bez početných svítících domů a pouličních luceren, se řítím vpřed. Tam někam za daleký obzor, kde jsem nalezl tak trochu svůj nový, druhý domov.

Usedám do letadla a s bezmála každou vteřinou letu mne opanovává nová touha. Touha jiná než ta dosavadní popsaná, touha, jíž je již záhy plná duše, touha, již nelze potlačit, ovládnout. Nezkrotná touha narůstající v každé vteřince.

Touha už tam být. Bytostná touha už už dosíci cíle. Touha konečně přistát v oné zemi zaslíbené.

Pochopí mne zřejmě každý, kdo to kdy zažil.

Kdo také seděl v letadle tolik hodin, až měl placaté pozadí.