Štítek: zamrzlý zámek

Automobilista přišel zrána ke svému vozu zaparkovanému vedle chodníku, maje v úmyslu do tohoto nastoupit a vyrazit kamsi. Snad za zábavou, snad za povinnostmi, kdo ví? Ovšem podstatné nám budiž to, že se jaksi přepočítal. Že nebylo tak, jak si vše naplánoval, že ne vše šlo jako po másle. Ba naopak že to šlo docela ztuha. A to doslova.

Zámek byl totiž zamrzlý a dveře se tak bránily otevření. Majitel vozu byl nejprve rozladěn, poté nabručen a nakonec docela naštván, ale ať se snažil sebevíc, zámek byl neoblomný. Neustoupil ani mírnému nátlaku, ani hrubé síle, při níž téměř hrozilo zlomení klíče v jeho útrobách.
Zámek se poddal teprve ve chvíli, kdy na tento bylo zapůsobeno řádnou dávkou tepla. Teprve poté roztál jako děvče po obdržení kytice a nechal se zviklat ke vpuštění zoufalce dovnitř.
Ovšem jen na chvíli. Protože když motorista pohlédl ven, zjistil, že vidí, že nic nevidí. Okénka byla totiž do jednoho pokryta bílým závojem námrazy, která znemožňovala jakýkoliv pohyb vpřed, pokud tedy vůdce tohoto přemísťovadla nechtěl nechat po celou cestu hlavu vystrčenu z otevřeného okénka ven. I nezbývalo než vylézt zpět na mráz a počít usilovně škrábat toto pevně přimrzlé nadělení.

Konečně bylo vidět a dalo se tudíž jet. Totiž opět nedalo. Při každém otočení klíčku v zapalování se ozvalo jen zoufalé zaškruňkání a koně pod kapotou ne a ne zaburácet. Jen poškytávání, nic víc.

Dlouho trvalo, než se motor umoudřil a počal vydávat žádaný zvuk signalizující výkon. Konečně bylo možno vyrazit vstříc vytčenému cíli. Vyrazit pěkně pomaličku a obezřetně, protože vozovka byla jeden veliký kus ledu a kola na tomto klouzala a smýkala sebou i celým vozidlem sem a tam, od jedné krajnice ke druhé. Jako by se toto změnilo v bruslaře, jenž se poprvé ocitl na ledě a nyní jede tam, kam ho směrují vnější a jím neovlivnitelné síly. Pomaličku, polehoučku. Skoro jako podle známého vtipu ve snaze nabourat raději jen do něčeho lacinějšího.

A další negativum. I po pěkném kusu cesty bylo uvnitř chladno jako v morně. Nějak se ne a ne rozehřát topení, které by dalo prostoru alespoň náznak útulna. Jen maximálně vlažný vzduch proudil z klimatizace a řidič div nepřimrzal rukama k volantu. Nechutná zima.

Nikdo zvenčí však neviděl muka řidičova, nebo tato alespoň neviděl zřetelně. Protože se počala z dechu vysráženými parami zamlžovat okna. Za nimi bylo možno rozeznat maximálně obrysy reálného stavu věcí. Nezbývalo tedy než zmrzlými prsty otírat a zase otírat ledové sklo, po chvíli již opět zlomyslně zamlžené.

Kdo by se na to nevykašlal! Do cíle už zbývá jen pár metrů a to už se dojede… Na této myšlence řidič „dojel“. Protože jediné nepatrné smýknutí stačilo, aby skončil na poli vedle vozovky. Tam, kde hlína překvapivě nebyla zmrzlou na kost a auto se tak propadlo až po nápravy. Zapadlo a odmítlo se z pasti vymanit. Ani nízké otáčky, ani plný plyn s ním nehnuly z místa. Auto tu zůstalo stát a řidiči nezbylo, než toto opustit a dojít do cíle, který pojednou zase nebyl až tak blízko, jak se prve ve voze zdálo, pěšky. Dojít tam, vyřídit vše potřebné a pak svému čtyřkolovému druhovi zařídit odtah do servisu.

V servisu bylo mimo jiné i krásně teplo. Auto rozmrzlo a na jeho masce se objevil spokojený a zároveň zlomyslný, poťouchlý úsměv. „To mu patří,“ bavilo se na úkor majitelův, „patří mu to za to, že mě nechal mrznout celou noc před domem.“