Je mi o necelé čtvrtstoletí více než dnes. V Mnichově, Frankfurtu, Vídni nebo třeba i u Vaška Havla na Ruzyni nasedám do letadla se skupinou svých vrstevníků, dosud v dobré kondici, zapříčiněné snad omlazovacími kůrami, snad opakovanými transplantacemi orgánů, snad kmenovými buňkami.

Odlétáme směrem na Mallorcu, na Maltu, nebo i na Madagaskar, na Maledivy, Seychely. Na palubě vládne uvolněná atmosféra a všichni už se těší. A věru je na co těšit. Jenom pár hodin stačí a…
A sedíme na terase útulného hotýlku s výhledem na moře. Sedíme tu v pohodlných křesílkách, kocháme se pohledem na stříbropěnné vlny a sníme. Nejprve tedy sníme. Pak sníme, co nám přinesou. Ve zcela germánském stylu se tu na stolech objevují tu vepřová kolena a tupláky piva a tu to a tu ono. Zemský ráj to na pohled.
Po dobrém obídku si hovíme ve stínu slunečníků a pohodlí plážových lehátek. Lenošivé nicnedělání činí dobře na duši a člověku ani nepřijde na mysl, kterak stárne. Že se mu krátí už i podzim života. Podzim to však prosluněný, radostný, rozverný. Podzim života, jenž snad ani nemůže vést k definitivnímu konci.

Sedíme tu, pozorujeme na pláži skotačící snědá děvčata a cítíme, kterak se nám do žil navrací vitalita nebo alespoň nekončící druhá míza. Svět je krásný.
Večer u krbu s mihotajícími se plameny. Večer plný rozprávění historek ze života. Zásadně těch veselých historek. Protože ty neveselé snad ani neznáme, a známe-li je snad, už dávno jsme je zaplašili. Protože by nám jen komplikovaly život takový, jaký žijeme a jaký chceme i nadále žít.
Je nám tak krásně. Svět je krásné místo k žití. I pro nás.
Pro nás, starobní důchodce čtyřicátých let jednadvacátého století.

Sdílejte
Předchozí článekExpedice
Další článekKontaktní čočky