Z budoucnosti


Stařeček seděl na lavičce pod košatým stromem a cosi si mumlal pod fousy. Nebylo mu vlastně v první chvíli vůbec rozumět, co si to brouká, ale snad právě ono tajemno, vyplývající z toho, že nikdo nevěděl, co si tento drmolí, bylo přímo magicky přitažlivé.

A není tudíž divu, že se kolem stařečka záhy počaly houfovat dosud si opodál hrající děti. Protože zvídavost je dětem vlastní a drobotina na rozdíl od většiny dospělých tuto ani neskrývává.

A tak, než by se jeden nadál, byl dědoušek obklopen hloučkem dětí. Dětí, jež toužily mu naslouchat a porozumět.
A dědeček se nedal k vyprávění dvakrát pobízet. Protože proč nepředat něco svých mouder nastupující generaci, že? Proč se nepodělit o prožité a o lety nabyté zkušenosti?

Dědeček vyprávěl o časech, jež byly dítkům již notně vzdálenou minulostí, o mravech, jež již nejednou dávno upadly v zapomnění, o činech, jež se zapsaly do učebnic, stejně jako o těch, na něž se raději všichni snažili zapomenout.

Vyprávěl o svém útlém dětství, o svých školních letech, jimž následovala léta pilné a společnosti prospěšné práce, a vyprávěl také o sklonku svého života, jenž nyní již nějaký ten pátek prožíval. Vyprávěl o časech dobrých stejně jako zlých, vzpomínal na své úspěchy i nezdary, na své lásky,… Prostě co mu slina na jazyk přinesla.

Vyprávěl dlouho, předlouho. Protože proč by nevyprávěl, že? Už dávno byl „na odpočinku“, již dávno nikam nespěchal, nic nezbytně nemusel. Mohl by tu klidně sedět a promlouvat k oné drobotině po celé dlouhé dny.

A dítka naslouchala. S vykulenýma očima a ústy otevřenými údivem dokořán. Případně s pohledy poněkud podezíravými a ústy s koutky zvedajícími se ke vše říkajícímu úsměvu.

Hodiny stařeček vyprávěl svému publiku, jež oželelo dětské hrátky. Protože hrát si lze kdykoliv, zatímco kdo ví, zda tu ten dědeček, jenž umí tak úžasně rozprávět, bude i zítra, případně jindy. Hovořil, dokud bylo ke komu hovořit, protože na rozdíl od něho dítka jisté povinnosti mají, a návrat domů v rodiči nařízený čas k takovýmto povinnostem patří od nepaměti.
Mluvil, než se i poslední pár malých posluchačů musel zvednout k odchodu. Pár, jenž mu vydržel naslouchat, byť byl ještě vcelku malý na to, aby nejedno z vyřčených mouder pochopil.
Poslední dvě dítka vyrazila k domovu a měla dosud hlavičky plné stařečkových rozumů.
„Byl príma, viď?“ obrátila se holčička k chlapečkovi.

„Príma,“ odvětil jí chlapeček, „ale už to má chudák v hlavě pořádně popletené. Copak by vůbec někdy někdo mohl zvolit za vládce své země takové lidi, o jakých nám vyprávěl? Třeba toho s tou becherovkou?“