Z dávného minula

Bývaly u nás časy, kdy panovaly dobré mravy. Dobré tak, že chtěl-li člověk uzřít „tvrdé porno“, musel po celé hodiny sledovat rakouskou televizi v bláhové naději, že se tam v reklamě na jakousi kosmetiku, snad Fa, na okamžik vynoří z vln děvče nahoře bez.

O tom, že by snad v oné době nesezdané páry sdílely společný pokoj, tím méně pak dokonce lože, se neuvažovalo nejen nahlas, ale ani potichu, a náš svět se dokonce snažil tvářit tak, jako by nám naše potomstvo vážně nosili čápi a vrány, případně jako bychom toto nalézali na poli v zelí. Byť to bylo sporné, neboť oficiální tisk nezaznamenal ani zvýšenou úrodu hlávek ani přemnožení zmíněného ptactva za dob nás, Husákových dětí.

A právě v této době se mi dostalo té cti být vyhozen z vysoké školy a zahájit svou strmou kariéru počínající v hotelové recepci a završenou v kotelně. Toto pak náleželo právě do období recepčního, tedy toho, kdy bylo mým hlavním úkolem dvojjazyčně sdělovat, že všechny pokoje poloprázdného hotelu jsou obsazené, a mezi tím prodávat něco málo skromného sortimentu, abych se snad z té jednotvárnosti nezbláznil.

Jednoho dne se tak dostavil k recepci vcelku mladý východoněmecký párek. Poněkud otálel, ale host je host a tak jsem je nechal dostatečně vyotálet.

Až později se mladík jaksi osmělil a přistoupil k recepci. Měl zájem uzavřít se mnou obchod. Jenže to víte, východní němčina pro Čechoslováka! Cosi říkal a přitom ukazoval na jednostranně prosklenou vitrínu. Skoro bych řekl, že se v jeho větě objevilo slovo „kondom“, jenže…

Kde by se tohle vzalo u nás, v pokrokové socialistické společnosti, kde je sex páchán toliko potmě u rodinného krbu nebo spíše rodinných akumulaček a to toliko za účelem zplození potomstva v soudružsky posvátném svazku manželském?

Wie bitte? Co prosím?

Opakoval svou žádost a ukazuje do proskleného prostoru opět vyřkl větu se slovem znějícím jako kondom. Jenže proč tam ukazuje? Na poličku s pár dávno prošlými sušenkami, neatraktivními pohlednicemi, několika mýdly a šampóny, co by snad zakázala prodávat i hygiena, kdyby se na podnik druhé cenové skupiny nenahlíželo jako na nezpochybnitelný luxus.

„Wie bitte?“ „Bla bla bla kondom bla bla…“ „Wie bitte?“ …

Kolem se počali shlukovat další zájemci o koupi čehosi, i bylo třeba tento obchod konečně uzavřít. I vyšel jsem po posledním „bla bla bla kondom bla bla“ před pult, abych se podíval, co že mi to chce stále rudější a rudější východoněmecký soudruh sdělit.
Ukázat je někdy víc než říci. Bylo mi rázem jasné, že jsem se vážně celou tu dobu přeslýchal. Kdepak kondom! Na poličce ukazoval mladík zcela jednoznačně na vrchol naší socialistické výroby. Malý „polštářkový“ šampón. Malý staniolový obal skrývající tekutinu, jíž by se snad navzdory její prošlosti ještě dala vydrhnout hlava.

„Ach so, Shampoo!“ Nemohl jsem nezajásat. Šampón chtěl! „Shampoo!“ Sláva. Hrnul jsem se k vitríně ve snaze tuto úslužně otevřít, ovšem už marně. Mladý pár kamsi zmizel. Proč zrovna teď, když se vše vysvětlilo? A proč se všichni endéráci kolem tak smějí?

Blahoslavení chudí duchem. Pochopil jsem až o pár let později. Když už i mně bylo dopřáno navštívit svět, kde tento sortiment nebyl „na indexu“