Záhada

Psal se rok… No, ono je to vlastně jedno, který rok se právě psal, protože pilulky nesmrtelnosti, definitivně řešící problém s mizením lidské rasy z důvodu její naprosté neschopnosti se rozmnožovat už i zkumavkovou metodou, byly objeveny teprve roku 2507 a tudíž se jich stejně nikdo z nás nedočká a všichni skončíme na věčnosti dříve, než bude lidem umožněno žít věčně a dožít se i doby, o níž se tu bude mluvit.

Prostě se to stalo v naší daleké budoucnosti a šlo o fakt vpravdě historického významu. Protože právě onoho památného dne se jednomu z nejslovutnějších vědců své doby podařilo definitivně dokončit výrobu funkčního stroje času. A nebyl by to žádný badatel, kdyby netoužil být tím prvním, kdo svůj vynález otestuje sám a na sobě.

A tak úspěšný objevitel nasedl do kabiny svého stroje a dlouze přemítal, do jaké doby by bylo záhodno se vydat. Protože ono to není jenom tak, zamířit proti toku času. Protože kupříkladu období zvané ze zvyku dosud středověk bylo prolezlé špínou, neduhy, násilím a primitivností lidí a doba pozdější, zvaná polistopadová, byla vlastně úplně stejná, ne-li ještě horší, a o tom, co následovalo této škoda mluvit.

A tak nakonec vědátor zvolil zlatou střední cestu. Éru, kdy navzdory totálnímu nepořádku vládly středoevropské kotlině aspoň pochybné pořádky a kdy panovala na ulicích bezpečnost nebo alespoň Veřejná bezpečnost. Protože toto období bylo z pohledu člověka budoucnosti zdejší zlatou érou.

Nastavil tak stroj na „minulo“, kamsi do hlubin devadesátých let dvacátého století. Stroj nabral rychlost a než se jeho tvůrce nadál, byl v docela jiné době.

Vědec vyhlédl z okénka ve snaze zjistit, zda je venku čistý vzduch. A byl – samozřejmě až na kouř z Trabantů a zplodiny vypouštěné ve velkém z továren pranic si nedělajících z životního prostředí a života lidí a jiných tvorů vůbec. I pootevřel dvířka a vystoupil. Vystoupil a uviděl dlouhou řadu za sebou postávajících občanů. Stáli tu na něčem, co bylo totálně rozkopáno a zdevastováno a čemu se v oné době říkávalo chodník, i když se na tom dalo dělat leccos, jen chodit nejednou ne.
Vědec přistoupil k poslednímu postávajícímu a zdvořile se jej otázal, oč tu jde. Protože toto sice už viděl na historických vyobrazeních zvaných fotografie, ale nikdo nepochopil, stejně jako všichni jeho současníci, oč že vlastně v tomto podivném počínání šlo.

Tázaný se však vzápětí dal na útěk, zděšeně volaje cosi o špiónech a o tom, že on nic neřekne, on nic neví, on má rodinu a děti…
A zároveň se ze stroje času rozezněl varovný signál. Alarm upozorňující na docházející energii a nutnost urychleně se vrátit zpět do budoucna.
Vědec se tedy neprodleně oddělil od fronty, usedl do svého stroje a rozplynul se jako pára nad hrncem.

Jenže uviděné mu v budoucnu stále nedalo spát. Oč jenom mohlo jít? Proč to divné počínání jeho dávných prapředků?
Nemohl si pomoci a tak po nabití baterií vyrazil znovu na totéž místo, aby přišel věci na kloub.

Obrátil se na dalšího z čekajících se stejným dotazem jako prve na onoho uprchlého. Ovšem dotazovaný se počal vykrucovat, před cizákem se mu zjevně nechtělo s pravdou ven. Badatel tak zaregistroval jen cosi jako „nic mu neříkej, ať nás tu cizák nevyžírá“ a „kdo ví, zda se dostane aspoň na nás“. A náhle opět varovný signál nabádající k návratu.

Vědec podnikl podobnou cestu ještě několikrát, ale stále se ne a ne dobrat jádra pudla. Protože na dostatečně dlouhý rozhovor se nikdy nedostávalo stroji času energie.

Vědec si zoufal. Protože ať sháněl, jak sháněl, ač se podbízel a investoval, ač dával hlavy dohromady s ostatními velikány své doby, nepodařilo se mu objevit výrazně výkonnější baterie. Prostě stupeň poznání neumožňoval zásobit stroj času energií ve větším množství.

A tak náš vědec létal časem sem a tam. Vždy se slušně optal, ovšem nikdy se mu nedostalo odpovědi, jež by dávala alespoň nějaký smysl.
A tak náš vědec nakonec skonal, aniž by zvěděl podstatu onoho nepochopitelného počínání jeho předků. Nikdy nezjistil, proč na onom rozkopaném chodníku stáli a proč jej tak úporně odmítali pustit mezi sebe. Proč mu nikdy neřekli kloudného slůvka vysvětlení.

A bylo to dost možná dobře. Asi bylo lepší, že se vědec nedočkal pravdivé odpovědi. Protože by ji jeho mozek, nejvytrénovanější a nejschopnějš mozek sedmadvacátého století, stejně nepochopil.

Nepochopil by, že den před vědcovou návštěvou v minulosti kdosi roznesl po vesnici fámu, že možná zítra přivezou banány…