Být tak starším…

Být tak jenom aspoň o něco starším! Tu více a tu méně, ale starším. To by byl život!

Touha, která mne provází celým mým životem. Tedy provázela mne tím dosavadním a zřejmě mne bude provázet i tím, jenž mne ještě čeká.Protože kolik příkoří jsem vlastně zažíval, jsa ještě úplně malým! Třeba to, že mne nenechali samotného vodit z jeslí bratrance Davídka, ač už jsem přece byl „velký“. Skoro školák. A sám jsem – jak potupné – musel vždy ze schodů budovy školky na kopci zamávat, aby se tam dole doma vidělo, že jsem přes náměstí dorazil v pořádku.

Pak jsem povyrostl. A trápení s věkem přesto jaksi nebrala konce. Kolik jsem toho jenom musel nebo naopak nesměl, ač jsem to nechtěl či naopak chtěl! Nesměl jsem se dívat dlouho na televizi, zejména objevil-li se na obrazovce ten protivný symbol hvězdičky, předchůdce to dnešního hlášení „takže, děti, vyčůrat, pomodlit a spát“. Nesměl jsem zlobit, nesměl jsem na kole sám na silnici, dokonce jsem o něco později nesměl ani kouřit. Krušný to život. Už aby mi bylo těch patnáct.

Pak mi těch patnáct přece jen bylo. A co se změnilo? Vlastně nic. Pořád jsem nesměl kouřit, ač jsa k tomuto podle tehdejších zákonů oprávněn, opět jsem nesměl zlobit, musel se učit. Plus přibyla nová svízel, protože mi bylo zapovězeno pít. Samozřejmě nikoliv vodu obyčejnou, nýbrž ohnivou.

Už aby mi bylo osmnáct, kdy budu plnoletý, kdy budu vše smět.

Stalo se. A moc jsem si nepolepšil. Mohl jsem sice pít, ale nesměl jsem pít, mohl jsem si užívat dospěláckých práv, ovšem za cenu svazujících dospěláckých povinností. Směl jsem všechno, ovšem kolik jsem toho jenom nesměl!

A tak jsem se již záhy po dosažení plnoletosti začal těšit na důchod. Kdy už vážně nebudu muset nic. To bude sladký čas! Jenže…

Ocitl jsem se v důchodu. A opět jsem si nepolepšil. Protože jsem sice vskutku pranic dělat nemusel a nemohl, ani kdybych snad chtěl. Protože znáte to – chabá tělesná schránka a ještě chabější důchod zajišťující mi přežití. Přežití a nic víc.

Začal jsem se těšit na věk ještě pokročilejší. Tedy na éru, kdy budu v truhle a kdy se budu moci skutečně jen válet a kdy opravdu nebudu muset dělat vůbec nic.

A těším se dodnes. Možná opodstatněně, možná nikoliv. Protože kdykoliv nastal vyšší věk, přibylo privilegií, ovšem nikdy jsem si nepomohl. A kdo ví, co bude, až bude z moci úřední prohlášeno, že už nemusím nic, ale vůbec nic dělat. Až budu pod drnem.

Kde mne čeká nevím jaká záludnost.