Co mu to jen žena kladla na srdce? Co mu to říkala, že má učinit, než pojede na ten důležitý pohovor, před tím, než sama za prací?

Stál uprostřed kuchyně a rozjímal. Co mu to jenom říkala? No ovšem, zase ji poslouchal jen naoko, zase se tvářil, že vnímá, ale co šlo jedním uchem dovnitř, to hned vycházelo druhým ven. A co teď? Teď, když došlo na lámání chleba…

Stál uprostřed kuchyně jen v trenýrkách a marně si lámal hlavu, marně vzpomínal, co že mu to jen drahá polovička doporučovala vzít si na sebe, aby udělal právě při tomhle pohovoru dojem. Vlastně nejen doporučovala, přímo ho varovala, že to skončí špatně, jestli si na sebe nevezme…, a že jestli pohovor dopadne jenom a pouze kvůli oděvu špatně, dopadne to pak doma špatně i s ním. Jenže kdyby si jen tak dokázal vybavit právě onu chvíli, kdy byl vyjmenováván žádoucí oděv. Jenže právě tady ani stopa po nějaké uložené nebo aspoň náznakem zachycené informaci. Úplné temno.

Přistoupil k šatníku a počal se probírat rozvěšeným šatstvem. Snad mu to při pohledu na konkrétní svršky sepne, snad se tu rozpomene, co že si to měl vzít na sebe.

Bral je kus po kuse, znovu a znovu, obracel je a prohlížel ze všech stran,… Nic. Žádný z obleků mu nenaznačil, o čem že byla řeč. Ne a ne se upamatovat.

Čas kvapil a on tu dosud stál jen v trenýrkách před skříní a přemítal. Marně. Nezbývalo, než zvolit sám. Snad zvolí správně, snad akce proběhne úspěšně a jeho drahá polovička ho ani neuškrtí, ani nepřetrhne, ani neinzultuje.

Strašné dilema. Vy čtenáři tomu jistě rozumíte a vy čtenářky sotva aspoň vzdáleně pochopíte, jaká muka tu právě prožíval, hledaje to pravé a to, co s tím pravým ladí.
Když býval vláčen do tanečních, byly to zlaté časy, protože tehdy měl oblek jeden jediný a vystačil si. Když pak chodil ven, bylo mu šumafuk, co má na sobě, a dodnes by si vzal na sebe klidně jediné šaty a vydržel v nich do roztrhání těchto, jenže těmto slastným dobám byl dávno ámen. Teď obleků hromada, košil ještě více, kravat, že by si z nich člověk uvázal na krk mašli,…

Co jen zvolit? Zkoušel na sobě košile bílé, modré, pestré, na každé z nich se vystřídalo několik pokusných kravat diametrálně rozdílných odstínů a vzorů, i motýlka si zkusil, přes to vše vždy navlékl několik sak. Všechny kombinace by ho osobně bývaly uspokojovaly, jenže on nebyl ten povolaný rozhodovat o otázkách estetiky. Co když právě to, co se mu líbí nejvíc, je pro danou příležitost tím nejnevhodnějším? Co když neuspěje právě proto, že si vezme nebo naopak nevezme puntíkovanou zelenou kravatu na růžovou košili pod kárované sako nebo…?

Zoufal si. Kdyby tak byl býval vyjímečně svou ženu poslouchal. Jenže to ne. Hned by si dal pár facek, kdyby nevěděl, že i zarudlé tváře by mohly uškodit jeho plánům…
A tak kombinoval, kombinoval, a čas zatím neúprosně letěl. A bylo to tady. Okamžik, kdy musel bezpodmínečně opustit domov a vydat se na již zmíněný pohovor. Byl nejvyšší čas. Konec lelkování!

Konec přemýšlení. Nasoukal se do obleku stejně jako byl do tohoto soukán v době tanečních. Bílá košile, černé sako, černá kravata… hernajs, jak se sakra váže uzel na kravatě… první pokus, druhý, třetí… ruce se mu chvěly s každou uplynulou minutou víc a více… konečně. Uzel zavázán správně, košile zapnutá, límeček upraven, sako dokonalé. Rychle k autu a jedeme.

Celou cestu, absolvovanou rychlostí notně vyšší než povolenou, rozjímal o tom, zda je oblečen správně. A nakonec by se byl vsadil, že mu právě toto odění jeho choť doporučovala. Ano! Jasně! Říkala, aby si vzal bílou košili, černou kravatu, černé sako…
Už se řítil po schodech firmy k salonku, kde se měl prezentovat. Doslova na minutu přesně. Ani nestačil registrovat lidi kolem sebe a nevnímal, že se za ním přece jenom poněkud s údivem otáčejí.

U dveří na samém konci chodby si naposled poupravil svou garderóbu. Sako dokonalé, košile dokonalá, kravata bezvadně uvázaná. Prima. Na vyzvání vstoupil. Zároveň s posledními manželčinými slovy, jež se náhle vynořila v jeho hlavě. „A kalhoty ti přežehlím ráno a nechám ti je na ramínku v předsíni…“
Nezbývalo než rezignovaně sklopit zrak tam, kam ho sklopili i všichni členové komise sedící v místnosti. Protože kalhoty zůstaly na ramínku a on tu stál upraven naprosto dokonale, jenže… jen ve svých puntíkovaných trenýrkách.