Lidé jsou různí a někteří navíc ještě úplně jiní. Ti jsou takoví a ti makoví a kdybychom se rozkrájeli, nic s tím nenaděláme. Prostě je to tak.
A osobitou byla pochopitelně i paní Kopáčková, přičemž prosím všechny neprávem dotčené paní Kopáčkové, aby mi odpustily, že jsem zvolil namátkou právě toto jméno. Tato místní informační kancelář v jedné osobě, jak by bylo možno eufemisticky nazvat obecní drbnu, byla osobou poťouchlou a přímo zlomyslnou. Cokoliv se v okolí šustlo, nemohlo uniknout její pozornosti, neboť tato neměla na práci nic lepšího, než sedět u okna a bedlivě pozorovat, co se kde šustne, aby následně toto mohla dát ve společnosti k lepšímu. A čím hůře pro objekt jejího zájmu, tím lépe pro ni samotnou. Protože to negativní se přece prodává nejlépe, jak mi jistě dosvědčí čtenáři plátků zvaných bulvární.
Babka Kopáčková seděla jako vždy u okna a pozorovala dění na ulici. Na ulici, jež se pokryla vrstvou sněhu, vlhkou a kluzkou, a cestáři zase jednou zaspali. Pozorovala okolí, jež bylo sice ku její nepotěše až příliš vylidněným, ovšem i tak se tu čas od času nějaký ten chodec zjevil. A oč byl počet lidí na ulici neuspokojivější kvantitativně, o to vyšší byla kvalita obrazu, jenž drbna registrovala.
Po chodníku šel mladík ze sousedství zavěšen do své milé. Přešli vozovku, vstoupili na chodník protější, uklouzaný hned zrána drobotinou kvapící do školy, a plesk! Oba se rozplácli na zemi a změnili se v mokré sněhuláky. Kopáčková se za oknem nemohla ubránit poťouchlému smíchu.
Chvilku nic a byl tu další chodec. Soused se asi vypařil dřív z práce, že je tu už v tuto hodinu. A asi neodešel z práce s prázdnou, protože taška v jeho ruce byla pěkně naditou. Plesk! Rozplácl se jak dlouhý tak široký. Babka se mohla uválet smíchy, vida, jak tento sbírá ze země náhle splasklou tašku, z níž cosi vytékalo.
Pak šla paní s velkým nákupem. Jsa obtěžkána plnými taškami byla přímo předurčena k nehodě. Kopáčková se zatetelila v radostné předtuše, jež ji nezklamala. Plesk! Nákup se rozletěl po chodníku a vozovce a oděv chodkyně pozbyl veškeré elegance. To je legrace!
A už se tu objevil další soused. Nikoliv pěšky, nýbrž ve svém voze. Vždycky měl pověst škudlila a poskytl tak Kopáčkové na svých dosud letních gumách rovněž trochu toho potěšení, když vozidlo dostalo v zatáčce v závěji smyk a ťuklo auto parkující u krajnice. To až babka roznese, to bude pozdvižení a potutelné radosti mezi ostatními důchodkyněmi!
A hele, pošťačka. A s obří brašnou. Kdyby i ta… Bác! A listonoška nemohla než za posměchu Kopáčkové sbírat tiskoviny a korespondenci ze země. Jak opatrně se pak tato ploužila dál! Totiž vlastně blíž.
Crrr. Paní Kopáčková? Máte tady balík…
Kopáčková si rychle nazula papuče a vyběhla doručovatelce v ústrety. Konečně. Konečně jí došel ten očekávaný balík. Balík s nádhernými skleničkami, broušenými a pozlacenými. To bude nádhera, až si je nadělí pod stromeček a pak vystaví na polici. To bude…
Plesk! A babča Kopáčková ležela na zemi. Totiž ne na zemi, nýbrž na balíku. Na náhle docela plochém balíku plném skla, jež se nyní již na první pohled hodilo jen k odnesení do kontejneru.
Jen ztěžka se zvedala na nohy. Taková potupa!
Co ti lidi za okny tak čumí? Co se chechtají? Nechápala. Copak tohle se dělá, smát se cizímu neštěstí?
Tip: Prohlédněte si náš magazín o zdraví.
