Kočka pana Radany


Pan Radana, již po řadu let zarytý starý mládenec, přišel po víkendu do práce s úsměvem na rtech. Celý zářil a bylo na něm vidět, že je v sedmém nebi. A pan Radana rozhodně neměl v úmyslu tajit před svými kolegy důvod svého dobrého rozpoložení.

„Chlapi, tak jsem vám šel v pátek jako vždycky z práce domů a najednou se vám ke mně připojila nádherná kočka. A nejen připojila. Hned se ke mně začala lísat a byla vám přítulná, že jsem to ještě nezažil.“

Protože byl pan Radana pěkný proutník a zároveň dobrý vypravěč, vzbudil rázem ve spolupracovnících nebývalý zájem. Všichni, věda, že tu šéf takto brzo ráno nebývá, přerušili práci a odložili své nástroje, aby zvěděli více. „Jak vypadala?“ „No tak vyprávěj, přeháněj, nedej se prosit.“ Kolegové mu přímo viseli na rtech. A pan Radana se nenechal dlouho pobízet.

„Má ohromné oči. Do těch se podíváte a nemůžete si je nezamilovat. Velká kukadla, ve kterých se jeden utopí.“

Muže však nějaká kukadla příliš nezajímala. „Co tělo? Dělej, detaily.“

Nádherně štíhlá je. A tělo má pružné tak, že by jí většina lidí mohla závidět. A ty její ladné pohyby! Jak jenom ta se vám dokáže vlnit!“
Pánský hlouček obklopující pana Radanu lačnil po jeho slovech a nejeden z okolostojících počínal již mírně slintat při představě oněch vlnících se boků. „A co bylo? Dostals ji do postele?“

„Hezky po pořádku,“ pokusil se pan Radana pozdržet valící se lavinu dotazů, jež směřovaly tam, kam obvykle mužské zájmy směřují. „Napřed jsme tedy zašli do obýváku. Usadila se a já jí naservíroval něco k snědku. To víte, návštěvu je třeba pohostit, protože s plným žaludkem je hned jeden takový vláčnější… No ale ona vám ani skoro nic nesnědla a než jsem se nadál, zmizela z křesla. A nevěřili byste, kam.“

Dramatická pauza, při níž posluchači nemohli netrnout nedočkavostí. „Kam, kam?“

„Našel jsem ji v mojí posteli. Normálně mi sama vlezla do postele. A to se jí zjevně ani trochu nechtělo spát. Naopak. Kdybyste viděli ty její dráždivé pohledy! Kdybyste viděli, jak tam byla vyzývavě natažená!“

V hloučku naslouchajících už nebylo nikoho, kdo by se mlsně neolizoval při těchto představách.

„No, nebudu to protahovat, práce volá,“ musel nakonec pan Radana utnout své povídání, jež by vzhledem k zájmu publika mohlo být nekonečným. „Prostě jsem ji měl v posteli skoro celý víkend. A věřím, že spolu zůstaneme ještě dlouho. Protože právě takovou jsem vždycky chtěl mít doma. A konečně jsem se dočkal. A bez námahy, pánové!“

Uběhla celá směna, ale výsledky práce zaměstnanců nebyly nijak oslnivé. Protože se vcelku pochopitelně klábosilo a špitalo o panu Radanovi a zejména o té jeho. Protože v jeho věku, při jeho vizáži, s jeho zdravotním stavem… Všichni mu nějakou ženskou přáli, ale nedokázali si představit, že by o něho zavadila nějaká mimořádná krasavice.

A kolegům páně Radany to nakonec nedalo. Zvědavost je sice vesměs nepěkná vlastnost, ale někdy jí člověk prostě podlehne. A tak se celý kolektiv vydal v podvečer k domu, jenž tento obýval.

Zazvonili u dveří a čekali. Čekali dlouho, než se pan Radana došourá ke dveřím, a čekání si zpříjemňovali představami, co tam asi pán domu s tou kočkou právě dělá.

A pak se dveře otevřely a v nich se zjevil náš šťastlivec i s tou svou kočkou. Na rameni

,