Co se jenom chudák babička do dědy nahučela o zdravé výživě! Kolikrát mu jen vyčítala, že o své zdraví pranic nedbá, kolikrát mu jen kladla na srdce, aby si místo toho věčného guláše s dvaceti knedlíky a piva v hospodě dal raději jablíčko při procházce v sadu!

Ale jako by do dubu mluvila. A dopadlo to tak, jak to dopadnout muselo. Děda si svou životosprávou uhnal infarkt. Což o to, přečkal ho relativně bez větší újmy, ale infarkt je jednou infarkt. Tady jde každá sranda stranou.

Jenže myslíte si, že to s ním hnulo? Kdepak! Ani náhodou.

„Hybaj na zdravotní procházku, dědku,“ spílala mu babička. A doktor mu naznačoval totéž, pouze slovy přece jen diplomatičtějšími. „Koukej se hejbat! Copak chceš, abych zůstala na světě sama?“

Dědovi ale bylo zhola jedno, zůstane-li tu babička sama. Jediné, po čem v takových chvílích toužil, bylo, aby tu byl sám on. Bez té věčné remcalky.

Babička z něj byla navzdory své zdravé životosprávě na infarkt též. Jak jen by to zaonačila, aby se ten její hýbal? Zkusila kdeco, jenže s ním to ani nehnulo. Pořád se jen válel na kanapi u televize, něco nezdravého baštil, a pokud se snad přece jen někam došoural, pak to bylo nanejvýš k oknu, odkud (aby babička nevěděla) pozoroval dospívající sousedovic dceru. Děvče, které bylo tak jaksi… no… prostě příliš mravnosti nepobralo.

Babičce to ale pochopitelně neušlo. Dědek jeden mizerná! Šedesátka a infarkt za sebou a on tu jen čučí po holkách. Po téhle hubené cuchtě odvedle…

A pak ji něco napadlo.

Jednoho dne přece jenom přiměla dědu k vycházce do lesa. Musela k tomu použít hrubých výrazů a dokonce i vcelku hrubé síly, ale povedlo se. Děda šel do lesa nedobrovolně, jen proto, aby si od té své báby na chvíli odpočinul. Protože jak ta dnes vyváděla!!!
Šel, co noha nohu mine, a proklínal svůj osud. Dočasně. Protože náhle se mezi stromy objevilo probleskující světlo slunce a zanedlouho již stanul v mlází obklopujícím lesem skrytou mýtinu. Mýtinu, kam málokdy něčí noha zabrousila.

Ovšem tentokrát zabrousila. A ne noha jedna, ale rovnou dvě. Nohy sousedovic mladé fešné dcery, jež se tu na dece vystavovaly slunci. Nohy obnažené od chodidel až po… vlastně až po ofinu na hlavě.

Děda si marně mnul oči, jestli jej nešálí zrak. Nešálil. Byla to vskutku ona krasavice odnaproti, tentokrát ale oděna v rouše Evině…
Od onoho dne byl děda jako vyměněný. Zlepšil svou životosprávu a na zdravotní procházky již více vyháněn být nemusel. Chodil na ně dobrovolně, a to na procházky tak dlouhé, že se o něj počal zajímat i místní turistický oddíl.

Děda chodil ochotně, přeochotně. Do lesa na právě toto místo. Chodil sem, byť už mu nikdy nebylo podobného pohledu dopřáno. Protože co kdyby…

Sousedovic děvče tu ale tenkrát – jedinkrát – nebylo náhodou. Bylo tu jen díky babičce, jež za tento počin dala oné sousedovic fuchtli… nemalou část své penze.

Dědovo zdraví za to stálo.

Sdílejte
Předchozí článekPolitický vězeň
Další článekOmyl