Náhražka

Jo, to dřív, to bývaly materiály. To se to, panečku, oblékalo! Třeba za první republiky. To si koupil kabát z prvotřídního materiálu, fortelně ušitý a slušivý, ač vcelku nedrahý. A jak se tento kabát nosil! A kolik let mu jenom vydržel! To byla radost ho nosit.

Za komunistů sice bylo hůř, ale ani tehdy to nebylo tak zlé jako dnes. Člověk musel prostát hodiny ve frontách a být ve správný čas na správném místě a raději i spřátelený s vedoucím prodejny, aby dostal něco lepšího, ale ona ani ta docela obyčejná konfekce nebyla špatná. Pravda, materiál to nebyl už tak kvalitní, práce rovněž nebývala zase až tak prvotřídní a člověk byl nucen nejednou ke konání zvanému „dodo“, tedy „dodělej doma“, ale i tak se byla radost oblékat.

Vlastně i pravěk, panem Radanou pochopitelně už nezažitý, měl své přednosti ve srovnání s dnešní dobou. Protože jaké to jen tehdy musely být kožešiny a kůže, když v nich člověk přečkal prakticky pod širým nebem i nejtřeskutější mrazy! Jak kvalitní přírodní materiály to byly!

Kdežto dnes… Hanba mluvit. Protože dnes už si člověk kolikrát slušného materiálu vůbec neužije. Je to samá imitace, samá náhražka. Jako tomu bylo právě v tomto případě.

Protože pan Radana se vrátil předchozího večera z flámu bez kabátu. Prostě ho někde zapomněl. A teď to má. Od manželky to schytal tak, že její výrazivo ani nebudu opakovat, a jak z jejích úst nakonec zaznělo, už mu nejspíše nikdy nový kabát z kvalitní suroviny nekoupí. Protože bude mít už jenom tuhle trvanlivou imitaci, jež vydrží neskutečně dlouho.

Pan Radana prý teď bude mít hodně dlouho z ostudy kabát.