(Ne)milenci

Stáli jsme na jedné z ulic vedoucích bezprostředně k náměstí jihočeské metropole a tiskli se k sobě. Přímo ukázkový milenecký pár, jemuž nevadí ani zima, ani chumelenice, jež zahánějí do tepla domova všechny, kdo v podvečerním stmívání nemají na ulici nic nezbytného k zařizování.

Stáli jsme tam a tiskli se k sobě pevně, tak pevně, že to dost možná až hraničilo s dosud vžitou představou o morálce a slušném chování. Protože ač už se zvolna blížil nový čas, pořád v nás dosud ještě žil čas minulý, „předlistopadový“.

Stáli jsme tady, anonymní pár na chodníku města. Tiskli jsme se k sobě tak, jak bych si minimálně já na rodném maloměstě tehdy ještě netroufnul. Protože jak snadno by se tak člověk onehdy dostal do řečí. Do nelichotivých řečí. Ovšem netiskli jsme se tady spolu k sobě celému světu na očích jen proto, abychom si vykompenzovali to, co se na maloměstě veřejně provozovat nemělo, nechtěl-li si člověk pošramotit takzvanou dobrou pověst.

Stáli jsme tu, zatímco kolem nás prošel snad jeden, snad dva chodci, zachumlaní do oblečení a nejevící jiný zájem než dostat se co nejdříve někam do tepla. Jeden nebo dva… nebo snad i víc. Nevnímali jsme postavy anonymní jako my sami, ovšem ne proto, že bychom snad nevnímali okolí pro své hříšné myšlenky. V tomhle nečase by bylo jen těžko představit si nějaké ty postranní choutky.

Stáli jsme a tiskli se k sobě před špatně osvětlenou výlohou obchodu. Nikoliv však proto, že bychom si zde snad chtěli něco koupit, protože tak jako tak už jistě bylo zavřeno. Prostě jsme tam stáli a vlastně se tisknouce se k sobě vůbec nestarali o to, je-li právě vedle nás nějaký obchod a co za neprodejný socialistický šunt se v něm nabízí.

Tiskla se ke mně s rukama pevně kolem mého krku a ke tváři mi tiskla své rty, zatímco já měl ruce cudně kolem jejích boků. Nebo možná že ne zase až tak cudně a ne jen kolem jejích boků, ale každopádně ještě v místech, kde jsou mužské dlaně na ženském těle společensky akceptovatelné. Možná bych je byl býval i posunul přece jen raději o něco níž, ovšem  právě v onom okamžiku to nebylo rozhodně na místě.

Tiskli jsme se k sobě, ač mírně nerovný pár. Protože ač oba zhruba stejně staří, její vysokoškolská studia už se dávno přehoupla do druhé poloviny, zatímco já byl, již podruhé, „bažantem“. Tiskli jsme se k sobě, jako bychom k sobě nerozlučně patřili už odedávna a mělo by tomu tak být, dokud nás smrt nerozdělí. Byť ani jedno nebyla pravda, protože jsme se poprvé spatřili jen pár hodin předtím a pak se rozešli. Jako momentální kamarádi, kteří se navzájem jaksi neznali ani jménem.

Kolem nás prošel jiný pár. Úplně jiný pár. Uniformovaný pár. Prošel kolem nás a dost možná i trochu záviděl, jak se k sobě máme. Jak se tisknu na její ladné tělo, na její bezesporu lákavou hruď. Hruď tak… plochou a na omak neatraktivní. Hruď, jež by momentálně neobšťastnila nikoho.

Protože v záňadří vyvinutějším než kdy jindy měla ukryté mimo to co každá jiná i letáky, jež jsme počali vylepovat po zdech, sotva druhý, uniformovaný pár zmizel za nejbližším nárožím. Ten pár, kvůli němuž mezi námi „zahořela láska“. Protože milence snad nebudou podezřívat z toho, z čeho tehdy bylo lze podezřívat běžně ony studující protirežimní živly…

Tedy i nás dva.