Neštěstí

Den co den nyní slýchám jednu Jobovu zvěst za druhou. Zemi českou, domov můj, postihla katastrofa podle médií soudě bezmála plně srovnatelná třeba se stoletými povodněmi na Moravě nebo s fukušimskou jadernou katastrofou.

Snažím se neposlouchat, ale ač bedlivě nenaslouchám, nemohu neslyšet, kterak se naše země blíží div ne apokalypse.

Protože nás opanoval strach z metylalkoholu. Mne tedy ne, mohu zlomyslně tvrdit, neboť alkohol mi není nejen zlý pán, ale ani dobrý sluha. Ovšem naše spoluobčany prý zřejmě ano. A politiky zejména, protože vládnoucí stav jim na klidu nemůže přidávat. Čert přitom vem pár otrávených, mrtvých či těžce postižených, politikům tu jde hlavně o penízky do státní kasy či o pověst v počínajícím předvolebním klání.

Nejprve se varovalo. Pak zavládla prohibice, onen počin prý zoufalství vyvolávající. Pak se otrávilo mimo našinců i pár sousedů a právě v tento okamžik apokalypsa dosáhla svého vrcholu. Protože nyní již nejen sami nemáme co tvrdého bumbat, nemáme-li soukromé zásoby, přítele palivce nebo chuť na alternativu ve formě nejrůznějších líh obsahujících a ke konzumaci neurčených prostředků, ale nesmíme rozhodnutím vlády, tedy jmenovitě ministra zdravotnictví, svůj šnaps nejistého složení už ani exportovat. Protože zakázat si toto sami bylo jednodušším, než čekat, až nám to zakáže Brusel.

Naše země je v zoufalé situaci, zdánlivě nad propastí, na pokraji záhuby. Jak by se mohlo z médií zdát a jak tomu možná i nejeden našinec věří. Absence tvrdého alkoholu oficiálně je a i neoficiálně by snad prý měla být zdrojem sklíčenosti, deprese. Toto by mělo být neštěstím z největších.

Já si to nemyslím. Protože jak od nepaměti známo, alkohol je droga. U nás jaksi tolerovaná droga. Látka, která i v té „kvalitní“ formě přináší něco dobrého snad leda v situaci, kdy je líh používán jako desinfekční prostředek, jako čistidlo, palivo nebo jako forma úplatku za protislužbu pro někoho, kdo bez něj nemůže či nechce žít.

Kvalitní líh znamená za volantem nemalé počty mrtvých a zraněných, alkohol na pracovišti nejednou nejen snižuje pracovní výkonnost. Rozvrací rodiny, vyvolává konflikty, přispívá nejrůznějším formám trestné činnosti. Ničí náš genofond, člověk jemu se pilně oddávající je den ode dne více dege… degere… degenere… blbej, jak by ve známé scénce řekl moudrý Jan Werich. Kvalitní produkt napáchal daleko více škod než ten současný paranoiu vyvolávající.

Z naprosto jiného důvodu než my nyní sáhla po prohibici už před dávnými časy Amerika. Bohužel dopadla nevalně. Protože utopení mozku v lihu je snad čímsi podobným sportu, v němž mohou vyniknout i ti, kdo v ničem jiném vynikat nemohou a seberealizují se leda tím, že se v sobě snaží udržet co nejvíce tohoto a co nejtvrději dopadnout na podlahu.

Můj osobní názor je tedy diametrálně odlišný od neštěstí zvaného soudobá prohibice. Mně nevadí ani osobně, ani celospolečensky.

Ovšem, mám-li být jízlivý, dnešní prohibici bych urychleně zrušil. Opět bych naplnil naše obchody alkoholem. Ovšem podobně úvahám o nových obalech na cigarety, jež rovněž počínají hýbat matičkou Evropou, bych na etikety nechal umístit fotografie. Fotografie otrávených metanolem, fotografie jejich pozůstalých. S více než obligátním označením o škodlivosti pití – s varováním pro konzumenta, že právě tato láhev může být jeho poslední.

Prostě, kdo chce, ať si s láhví špiritusu ruskou ruletu zahraje. S vědomím, že je to třeba naposledy, co viděl své blízké. Ať si nasává, chce-li, věda, že jed může být přítomen v každém hltu…

Protože jed byl dosud v mnohém hltu přítomen a vždycky (!) tomu tak bude. Že se dnes vytisknou a nalepí nové, lepší kolky? Je jen otázkou času, kdy a kdo je zfalšuje. Že je pochroumána pověst rozlévaného alkoholu? Jak dlouho potrvá, než se na toto po skončení prohibice zapomene? Dny, týdny, možná měsíce. A lidé se opět ochotně přisají ke kanystrům, plasťákům, barelům. Jako by se nechumelilo.

Prostě kdo pít chce, pít bude, a kdo pít bude, bude vždy v nebezpečí. Byť třeba jen „obyčejné“ otravy alkoholem, jež též může být smrtící.

Nevynakládal bych peníze na rozsáhlé policejní razie, na kontroly ze strany odpovědných institucí, na boj proti „chobotnici“, již nelze porazit. Jedna hlava se usekne, naroste jiná. Jak známo z prohibiční zkušenosti dávné Ameriky.

Daleko více bych dal na osvětu, na dodržování současných zákonů třeba stran nalévání mladistvým a řidičům, pracovníkům rizikových pracovišť. Peníze z alkoholu přijaté bych investoval do čehokoliv, co by člověka od pití odradilo.

Už mi pár let stojí ve spižírně láhev tvrdého alkoholu. Je jen na mně, bude-li tam stát, vylije se nebo mi proteče hrdlem, ať už ukrývá cokoliv. Zda risknu sebevraždu, je jen na mě. A kdyby tento Damoklův meč visel nad hlavami všech našinců, kdyby o něm všichni věděli a uvědomovali si ho plně, dost možná by nebylo třeba ani prohibice. Protože by nikdo soudný nebyl „blbec“, aby něco takového pil.

Proč si většina z nás nedá večer co večer místo šláftruňku třeba injekci tvrdé drogy? Protože ví a má strach. A kdyby tento strach byl u alkoholu, mohli bychom se časem stát třeba i civilizovanějšími.

Jenže to je jen můj sen. Sen zcela utopický, jak z médií vidno…