Tak se stařeček po pořádně dlouhé době zase jednou dostal z domova důchodců v okresním městě do svého rodného městečka, kde strávil celý svůj dřívější produktivní věk. Zašel tu do hospůdky, poseděl s kamarády pod košatou lípou v parku, poklábosili a jemu to nedalo, aby nezašel i sem.

Seděl tady, před zavřenou bránou průmyslové zóny, a naslouchal zvukům, jež se z ní linuly. Zvukům sice trhajícím uši, ovšem nahluchlému dědečkovi znějícím jako rajská hudba. Tak ten Novák, dědek jeden sklerotická, nakonec přece jenom kecal. Už to nemá v hlavě v pořádku. Protože náš dědeček sice před chvílí vyslechl, jak to tu jde od deseti k pěti a že už v průmyslové zóně nezůstala ani jediná fabrika v provozu, ovšem nyní mohl jasně na vlastní nahluchlé uši slyšet, že to není žádná pravda.

Uvnitř se co chvíli ozýval lomoz, snad od bucharů nebo sbíječek, občas tam za zdí zaznělo zakvílení, jasný to důkaz o běžící fréze či jiném obráběcím stroji.

Dědeček tu jen seděl, bafal ze své fajfky a vzpomínal na časy, kdy v tomto průmyslovém komplexu také pracoval. Jak to tu jen tenkrát dunělo, když se rozjely mašiny naplno, jak šlo dílo od ruky! A vše je jako kdysi, pracuje se dál. To jen ten dědek jeden sklerotický se mu pokusil namluvit, že tomu tak není.

A že prý je zdejší mládež líná a o práci nemá zájem! Další nesmysl. Vždyť branou, hlídanou početnou ostrahou, co chvíli prošla skupinka mladíků, tu dovnitř a tu ven. Dědečkovi sice připadalo divné, že tito nepřicházejí ve velkém šiku, ale jen po malých partách a v nepravidelných intervalech, ale dost možná se jednalo o tu takzvanou fexibilitu, o které slyšel něco v rozhlase.

Asi tu budou nějaké kovodílny. A je s podivem, jak je vlastně tahle omladina ochotná pracovat, když akceptuje i relativní nebezpečnost pracoviště. Kdyby za komunistů takhle rachotily stoje, museli by mít tito sluchátka, a kvůli každé kovové šponě zaseknuté do kůže by tu byli bezpečáci. A tahle mládež, s kovem prošpikovanýma ušima, obočím, bradami a kdovíčím ještě se tu promenovala vrátnicí, a to dokonce s úsměvy na rtech, nedbaje toho, co by bylo, kdyby se jim kovová pilina dostala třeba do oka.

Dobře jsme si tu omladinu vychovali, pochvaloval si děda. S takovou mládeží se o budoucnost téhle země bát nemusíme. A dál tu seděl a naslouchal zvukům znějícím z areálu. Dlouho naslouchal.

Ovšem pak byl čas vrátit se domů. I zvuky poněkud utichly, protože na noční směně tu asi není tak čilý provoz. Než se však definitivně odebral pryč, nedalo mu to a přece jen přistoupil k jakémusi mladíkovi, nejspíš natěrači po šichtě, který měl barvou pocákané dokonce i zježené vlasy. Nedalo mu to, aby se nezeptal, odkud že to zní ty zvuky, jakže se ten podnik uvnitř jmenuje.

Po chvíli spokojen odcházel a aby nezapomněl, pobrukoval si pod fousy pořád dokola onen název: „Technopárty, technopárty, technopárty,…“