Pošetilá touha mládí

Mladý člověk bývá nejednou ducha jednoduššího a názorů naivních, pro které si idealizuje svět. Mne pochopitelně nevyjímaje.

Byl jsem také mladý a také hloupý. Už nejsem. Tedy ne že bych nebyl mladý, ale jsem mladý tak jaksi už příliš mnoho let, a ne že bych nebyl hloupý, ale nejsem tak hloupý, jak tomu bývalo za onoho času. Tedy aspoň v něčem.

Protože dnes už mne nezláká stát, který tvrdí, že získání jeho víza je formalitou ve srovnání se získáním víza jeho souseda, jehož nejdelší vízum jsem získal dvakrát po sobě bez problémů.

Nenaláká mě na své báchorky stát, který prohlásí, že pohovory stran víza nepraktikuje, aby si mne nedlouho poté pozval „na kobereček“.

A už vůbec pak neskočím na špek pochybnému velvyslanci typu madam Lebrun, jenž mi e-mailem sdělí, že se mohu na tuto podlahovou textilii dostavit kdykoliv v pracovní době, abych pak u brány zvěděl, že nemám-li potvrzený termín schůzky, dovnitř mě prostě nepustí, ani kdybych se na ulici na hlavu stavěl.

Nebudu u žádného zahraničního úředního šimla věřit, že vyžádá-li si dodatečné přesvědčování o tom, zda se hodlám či nehodlám po dovolené vrátit domů, maje vše ostatní v pořádku, budu na toto vskutku tázán. Že nebudu namísto svého vztahu k vlasti povinen prokazovat toliko svou finanční situaci, načež budu dopisem definitivně odmítnut, protože jsem „neprokázal vztah ke své vlasti“.

Nezláká mne země, kde mi potvrzení o zajištěném ubytování v hotelu, povinné pro vízové řízení, dotyčný hotel vystaví teprve poté, co zaplatím padesátiprocentní zálohu, aby se mi poté vysmál, že nepochopitelné neobdržení víza je mým problémem a s vrácením této zálohy nemám v žádném případě počítat. Od čehož pak dá ruce pryč celý inkriminovaný stát, vyjma pár trapně se cítících českých krajanů, jimž ovšem místní právník sdělí, že by ty peníze získal stoprocentně zpět, ovšem cena jeho služeb by převyšovala vrácenou částku a je tedy lepší o toto neusilovat.

Nepojedu do země, která mne nechce, protože sice nejsem cikán, nejsem ovšem ani lukrativní Baťa, ani slavný Škvorecký.

Prostě nepojedu do Kanady, ani kdyby se rozhodli mi po deseti letech přece jen těch tam utopených (alias ukradených) patnáct tisíc vrátit. Ani kdyby si fuckanadské velvyslanectví posypalo hlavu tím nejšpinavějším popelem, ani kdyby už doma nebyla situace k životu a přežít by bylo lze leda v zámoří. Kdyby bylo nutno opustit rodnou zemi, v níž žiji a pracuji už přes čtyři desítky let, kde mám dceru, přátele, majetek, minulost i budoucnost.

Protože jak zmíněno v úvodu, nejsem už takový trouba jako „zamlada“. Už jsem ztratil jednu z iluzí. Iluzi, že jsa člověkem v Evropě, Africe i Spojených státech, jsem člověkem pro všechny.