Tak se mi konečně podařilo na plném parkovišti nachomýtnout se v pravý čas na pravé místo. Právě se podařilo jakémusi šťastlivci absolvovat to, co bylo přede mnou, a ze svého stání vyjel v okamžiku, kdy nebyl blíže nikdo po jeho uvolněném prostoru prahnoucí.

Takže jsem se tam vměstnal, cítíce na sobě žárlivé pohledy těch nevyvolených, kteří tu marně kroužili parkovištěm před obchodním domem a čekali na své štěstí v podobě parkovacího místa.

Vystoupil jsem z vozu a pod mýma nohama to žbluňklo. Inu, kaluž. A pěkně hluboká, protože na údržbu nejedné plochy už se peníze ne a nedařívá najít.
Mokasíny byly rázem nasáknuty studenou bahnitou vodou a pozbyly svého ještě nedávného lesku.

S prázdnými nákupními taškami jsem se snažil kličkovat mezi marastem na zemi, hledaje místa nejméně hrozící dalším znečištěním. Nic jednoduchého, neboť z nebe od včerejška až dosud popadávaly kapky vody, byť naštěstí již ne tak intenzivně jako prve. Bunda poněkud nasákala a po ní sklouzávající voda vlhčila i kalhoty na stehnech, ale vždycky by mohlo být ještě hůř.

A taky bylo. Obchodní středisko bylo plné právě tak jako zmíněné parkoviště. Hlava na hlavě, zmatek, shon a fronty jako by bylo ještě za komunistů a právě přivezli banány. Ztracené děti, ztracení dospělí, horečnou aktivitou snad až k smrti vyčerpaní kapsáři, ochranka marně ochraňující nezaplacené před nenechavýma rukama.

Ostré lokty a vpřed. Vstříc pultům a regálům, kde se mezi lákavým sortimentem na zákazníky usmíval i kdejaký neužitečný brak, jenž si snad ve zmatku někdo přece jen koupí, aby tento nemusel skončit vyřazen ve stoupě.

Vybojoval jsem si své zdejší místo pod sluncem, ubránil si svůj životní prostor. Pouhých několik šrámů a několik trhlin a rozpáraných švů v oděvu mne to stálo. Akceptovatelná cena za „šťastné a veselé“. Nakoupil jsem z snažil se proudem lidí směřujících dovnitř probít ven. Nelehký úkol nazvatelný podle Jiráska „Proti všem“.

Probil jsem se ven a mohl si zhluboka a volně vydechnout. Až příliš volně, protože v náprsní kapse chyběla dosud tížící peněženka. Chytil jsem se při představě, jak je komusi cizímu nadělována má kreditní karta, permanentka a občanka či jak mé úspory mizí z cizích rukou v hracím automatu, za hlavu. Šlo to rovněž překvapivě hladce, protože tašky, třímané v těchto rukou, během postupu vpřed pozbyly minimálně poloviny hmotnosti ve formě snad ztracených a snad odcizených darů. I tyto zřejmě udělají již záhy někomu radost, ovšem někomu jinému, než komu ji udělat měly.

Počal jsem ze žalu ronit slzy a nezbývalo než z kapsy vytáhnout kapesník. Cvak, žbluňk. Klíče od domu a auta cinkly o mřížku kanálu a zmizely hluboko v tomtéž. Další Jobova zvěst.

Aspoň že mi tyto klíčky bezprostředně nechyběly, protože do auta jsem se snadno dostal. Rozbitým větracím okénkem, kudy mi neznámý poberta vytáhl autorádio. Chtěl jsem zavolat mobilem policii, čímž jsem zjistil, že mimo rádia zmizel z vozu i můj telefon.
Naštěstí jsem na strážce pořádku nemusel čekat dlouho. Byli tu jako na koni a vida rozbité okénko mne vytáhli z vozu a odvezli na stanici za účelem perlustrace.

Na policejní služebně bylo aspoň sucho a vcelku teplo, oschnul jsem tedy alespoň, než mi příbuzenstvo potvrdilo mou totožnost a nevinu.

Vrátil jsem se s rodinou přinesenými náhradními klíčky pro auto, avšak neodjel. Těžko se odjíždí člověku, jemuž z vozu mezitím ukradli všechna čtyři kola. Bylo záhodno znovu zavolat policii, jež se tu právě jako na potvoru nevyskytovala. Dovolal jsem se… a z budky sledoval, kterak odtahová služba právě nakládá můj očesaný dopravní prostředek a má se k odjezdu. Vyběhl jsem za nimi i se sluchátkem, jež mi zůstalo v ruce jako Machovi a Šebestové. Nikdy bych nevěřil, že já, řádný občan, budu zadržen pro poškozování veřejného majetku. Ale stalo se. Právě nyní a právě tady.

Málokdo dokáže dvakrát během několika hodin skončit nedobrovolně na služebně Policie. Já ano. Ještě že už jsem tam měl „známé“.
Propuštěn po důrazné domluvě jsem zamířil k domovu. Šel jsem pochopitelně pěšky a s prázdnou a nechával se na krajnici znečišťovat vodou stříkající od kol automobilů, jež se hnaly v nadcházejícím podvečeru kupředu zběsilou rychlostí.

Bodejť by se tato auta také nehnala! Vždyť byl čtyřiadvacátý prosinec! Štědrej večer nastal…