Reklamní

Ačkoliv vysedával nejednou celé dny před televizní obrazovkou a hltal její pořady, nedalo se o něm rozhodně říci, že by byl simply clever. Spíše naopak. Protože hltal nejen pořady naučné, ale i ty spíše odnaučné. Tedy přímo primitivizující své diváky. Reklamy nevyjímaje.

 Jenže on byl nejen pasivním konzumentem televizního vysílání, ale přímo pasivním konzumentem všeho, co se mu tu předkládalo. Bez ladu a skladu přijímal, co mu bylo naservírováno, a nejčastěji do zblbnutí se opakující reklamy. A co řekla televize, to pro něj bylo svaté. Protože, jak zmíněno výše, nebyl simply clever.

A tak ho televize postrkovala, kam se jí zrovna zlíbilo. Úplně jako kdyby byla televize jednou vysoko v Alpách narozenou fialovou kravičkou, která měla jediný dar – tohoto postrčit.

A protože si s životem zrovna moc rady nevěděl, nejednou na adresu televize prohlašoval: „Merci. Díky za to, že jsi.“

Tak to šlo celý jeho produktivní život, až do chvíle, kdy si začal chrochtat i v penzi. Tedy v životním údobí, kdy navrhla-li mu jeho choť čas od času něco jako „Budeme si hrát na maminku a na tatínka?“, zmohl se už jen na odpověď „Splátky, splátky, splátky…“.

Daleko více než rodinnému životu se pak oddával mimo televize i posedávání v restauraci. Protože to víte, v tomhle věku… to už jedině dá-li si člověk Gambrinus, život má říz. A více než nějaká erotika spíše Becherovka sbližuje.

A tak si dal pivo s „bylinkami“, a když to okořenil ještě Ballantine’s Finest, to podstatné měl uvnitř. Trávicího traktu a následně i v hlavě.

Taky jste si mysleli, že si musel odskočit? Ano, a to navzdory tomu, že vsadil na Prostenal. Pak do sebe ještě vpravil nějaká ta vína z Moravy, vína z Čech a rázem nabyl dojmu, že je v něm stejná spousta svěžesti jako jen ve dvou kaloriích.

Ovšem ve skutečnosti mu to nemyslelo, nebo aspoň rozumně nemyslelo. A tak hostinský dospěl k rozhodnutí, že „nemyslíš, zaplatíš“.
Navzdory horentnímu účtu mu bylo na duši sladko jako od švýcarských mistrů čokolády. Rovněž podroušení kamarádi, kteří jej podpírali ze všech stran, mu sice doporučovali dát si kafe s popěvkem „Tu lahodnou kávu spolu pijeme každý den“, jenže znáte to. New thinking, new possibilities… Záhy již všichni povykovali „Pro nás předsudky neplatí – nové myšlení, nové možnosti…“

Každý hledal vlastní cestu. Do přírody nebo k městu? Jak těžké se rozhodnout! A co hůř – se dohodnout! Když už věděli, že chtějí SUV, nasedli do nejbližšího vozu a měli z toho úplně druhé Vánoce. Zejména jeden ze spolujezdců, jenž se řidiči po celou nejistou cestu podbízel: „Vánoce jsou tady – Coca Colu si vychutnej.“

Pak je zastavila policejní hlídka. Řidič si neodpustil, aby policistku neoznačil za Milku, byť jiným slovem, a pak se ta fialová kravička nějak postrčila či co… A bylo zle.

Protože i když člověk myslí také na sebe, proti paragrafům nelze nechat očkovat nejen své děti, ale ani sebe.

A tak náš hrdina dojezdil. Přišel o papíry. A tak kdykoliv dnes vyráží z domu na delší cestu, musí trpně snášet posměšky od mladistvého osazenstva nedalekého výchovně-vzdělávacího ústavu. „Na kole, na kole,“ křičí děti ve škole.