Člověk nejednou zůstává sám. Potkat jej to může kdykoliv, v kterémkoliv věku, ovšem zatímco u mladších ročníků se to v případě zájmu spraví snáze, u ročníků starších je to přece jenom těžší. A přiznejme si fakt, že zatímco je někdy samota člověku příjemná, ne vždy a ne u každého je tomu tak.

Jenže co člověk, který sám být nechce, jenže… Přece si na stará kolena nebude tahat domů nějakou ženskou, která mu bude následně dozajista krafat do života! Respektive přece si nevezme domů nějakého „plesnivého dědka“!

Ovšem i zde řešení existuje. Řešení vcelku snadné, byť rovněž ne úplně jednoduché. Řešení, jež vyžaduje rozvahu, ovšem promyslí-li je člověk, je toto snazší a přijatelnější než hledá-li jeden spřízněnou duši mezi lidskou populací.

Řešením samoty se může stát soužití s parťákem z říše zvířecí.
Protože oč takové správně zvolené zvíře udělá člověku nejednou lépe než jiná lidská bytost! Některé zvíře se k člověku ochotně tulí, ať je tento jakýmkoliv, jiné zvíře mu zachová věrnost i ve chvíli, kdy se objeví na obzoru jiná přitažlivá bytost, a některý tvor působí prostě a jednoduše pozitivně už jenom a pouze tím, že je.

Každopádně však vhodně zvolený zvířecí mazel dělává člověku dobře, tomu ve věku seniorském pak dvojnásob. Člověk vlastnící živého tvora, jak prokazují četné studie, oplývá lepším zdravím a větší vitalitou, je na tom lépe i psychicky.
Ovšem samozřejmě jen tehdy, jde-li o tvora zvoleného za průvodce životem s rozmyslem. Protože kupříkladu vetchá stařenka si nepolepší, bude-li ji i s její francouzskou holí vláčet po parku její divoký pitbul, alergik nezajásá v přítomnosti svých družek včelek a osoba sotva se pohybující určitě nenalezne spřízněnou duši v závodním chrtovi. Což jsou samozřejmě příklady z nejvíce do očí bijících, ovšem nedobře mohou činit i rozdíly ne až tak patrné.
Protože takové zvíře je tu více a tu méně závislé na svém páníčkovi a člověk by tak měl při jeho výběru dobře zvážit, stačí-li alespoň nejnezbytnější potřeby tohoto tvora uspokojit. A to nejen v krátkodobém horizontu, ale vlastně nejlépe po celičký život jednoho, případně druhého z nich.
A tak by měl člověk volit tvora, jenž pro něho bude zvládnutelný, případně takového, o nějž se bude mít v případě předpokládatelné potřeby kdo postarat. Příbuzní, sousedi, známí,…
A závisí nejen na volbě zvířecího druhu, ale i na jeho rase. Protože bernardýn není ratlík, užovka není chřestýš,…
Nemá-li tak člověk sil na zvládnutí psa, může se poohlédnout třeba po daleko soběstačnější kočce, a musí-li to být jenom a pouze pes, pak je spíše přijatelný starší, „vybouřený“ hafík, jenž už se páníčkovi podobně spíše jen plouží z posledních sil. A to posledně zmíněné je pak vlastně dobrý nápad i z opačného úhlu pohledu: vždyť kolik jen starých zvířat zůstává v útulcích opuštěných člověku podobně, protože si „perspektivní“ páníčci zpravidla nevezmou tvora, s nímž by se možná už brzy museli naposledy rozloučit?
A pokud by člověk už nezvládl psa ani kočku nebo jsou tito u něho doma z nějakého důvodu jiného nepřijatelní, netřeba si zoufat. Protože nejen psi a kočky mohou být průvodci našinců. Jsou tu třeba i tvorové typu křeček či morče, kteří toho k životu od člověka potřebují pramálo, jsou tu i ptáci typu andulka, kteří si vystačí rovněž s málem, a jsou tu dejme tomu i úplně tiší spolubydlící, akvarijní rybičky.
Pro každého z našinců se nějaký ten zvířecí kamarád najde. Jen správně zvolit.
Protože třeba s akvarijními rybičkami se sice rozhodně nenadřete, ale ani se s nimi v křesle nepomazlíte