Je mezi námi asi jen málo těch postarších a nejednou nejen těch, kdo by nikdy v životě nesáňkovali. Byť třeba i jen tu a tam v dávno pozapomenutém čase her a malin nezralých, ale sáňkovali. Protože kdo by si za našich časů dokázal odepřít tuto zimní radovánku, že?

Nebyly tehdy snowboardy, nebyly luxusní a nejednou ani neluxusní lyže, nebyla výbava, jež se dnes nejednou bezmála vyvažuje zlatem. Nebyly Alpy, nebyla věhlasná lyžařská letoviska, byly jen a pouze ty sáně. Někdy nové, jindy třeba i po prarodičích. Protože takové sáně se jen tak neojezdily a pokud člověk nebyl obzvláštním nešikou nebo vandalem, ani je nerozbil.

Je však otázkou, co takové sáňky říkají dnešní omladině. Protože žijeme v éře snad bobové a snad i ještě modernější, kdy se opovrhuje nejednou již nejen igelitovým pytlem, jenž nejednou na svahu rovněž poskytl obdobnou službu.

Vždyť jen vzpomeňme na ono dřevěné a někdy i kovové monstrum, s nímž se nejeden maličký chudinka lopotil, táhnouce je do kopce s vypětím posledních sil, jen aby tamtéž mohl nasednout a za radostného výskotu se spustit závratnou rychlostí zase kamsi do údolí. Kolik jen námahy se skrývalo za těmi vzácnýmí vteřinami jízdy, neměl-li s sebou jeden tatínka, jenž by, jsa silnějším, svému potomkovi vypomohl.

A nejezdívali jsme na saních nejednou sami. Vždyť takové sáně pojaly kolikrát více dětí než šestsettrojka papalášů. Tu dva, tu tři se na nich hnali po zasněžené svažující se louce, halekajíce, pištíce a smějíce se dříve, než se tento důmyslně jednoduchý zdroj dětské štěstěny zastavil na rovince pod svahem. Nebo třeba nejen tam. Protože kolikrát tento skončil svou spanilou jízdu i předčasně, poté, co se z důvodu prudkého zatočení nebo jiného alotria převrátil a počal válet sudy.
Byl to krásný čas. Čas našeho dětství, kdy vše bylo tak skvělé, jednoduché, průzračné, jasné. Kdy ani pod zataženou zimní oblohou nebylo pro nás na pomyslném nebi jediného mráčku.

To vše je již to tam. Ta tam je ona doba, doba sáňková. Vyrostli jsme. Bohužel.