Jak se vydařil výlet na Jedlovou horu
Jedna z jarních výprav nás dovedla na rozhlednu Jedlová. Vemte sebou psa i dítě a nebudete se rozhodně nudit. Máte rázem o zábavu postaráno. Syn přítelkyně se jel na zdejší sjezdovku zabít na závodech cyklotrialů a my si chtěli mezitím zcourat okolí. Hodlali jsme i leccos, leč pes i dítko nám naprosto změnili všechno vzhůru nohama.
Příjezd na rozhlednu byl monumentální. Uzoučká silnička a moje nadávky na krpál, který nemohla zdolat ani Subárka na čtyřku. Nadávám mocně. Kdyby něco jelo proti nám, tak ho budu muset srazit ze srázu. Dva se nevyhneme a couvat se nedá. Později potkám vozidlo v tomto pětikilometrovém úzkém profilu, až pojedu dolů. Roura vpředu Subárky místo nárazníku budí náležitý respekt. Ani jsem nemusel nic ukazovat rukama. Jen jsem pomalu jel. Chudák ve Favoritu bleskově zařadil zpátečku a marně se snažil pozadu mizet někam do hlubin. Chtěl jsem ukázat dobrou vůli a svým terénním strojem vjíždím do lesa. Můj bohulibý čin však zhatila nedaleko rostoucí skála a čouhá mi celá zadek (auta) do silnice a nešťastníkovi můj manévr nepomůže ani zbla. Musí dále couvat, dokud se mi nezdaří nasoukat se do uzoučké pěšinky vyšlapané houbaři. Favorit vesele zařičí a souká se vzhůru. Snad již žádné jiné vozidlo nepotká, pevně doufá řidič.
Nám se povedlo vyjet nahoru na jeden zátah. Krpál to byl přenáramný. Dítě okamžitě zmizelo kamsi za římsu kopce po naprosto svislé sjezdovce včetně velocipédu. Pod okny plácá do tébichu namotaném na sloupu lyžařský vlek. Žasnu. Ve třiceti nad nulou jezdí jak v pilné sezóně. Nevleče však nikoho. Od šéfa boudy jsme informováni o cyklistech, jedou úplně ze zdola, visíc na ojích z lana místo lyžníků. Nahoru to dojede prázdné, oni vyskakují někde poněkud níže, tady by se přerazili ihned. Znavený čokl usnul na prahu. Venku svěží vánek a na modré obloze lákavě svítí teplé sluníčko, vůkol se rozepnula barevná duha po teplém jarním deštíčku, hrdliččin zve hlas a les voní čerstvými houbičkami. Pravý čas se začít věnovat relaxaci po únavné cestě autem…
Ještě relax nebyl ani zdaleka v nejlepším a někdo tříská na dveře, jako když hoří a hasiči je sekerami hodlají rozštípat na cucky. Co nezničí oheň, zničí hasiči. Sakra práce! Pes mlátil ocasem do dveří. Psa mocně seřvem a zaženeme lehnout zvenku na rohožku. Opět nááádherný klídeček k pilnému využití. Načež vypukne děsné hrabání, škrábání a drápání pode dveřmi, až lítají třísky. Je vylepšeno kvílením o sto decibelech. Hafan chce, aby ho někdo šel ven vylejt. Je proto vyhozen do lesa a přivázán ke stromu, kde může téci až do álelůjá. Vzdálené jódlování a ňafání je snesitelné zvukové hladiny. Když se uzavřou okna, téměř není slyšet. Zato se z houští zvedají rozespalí houmelesáci a rozčilené párečky, z chroští zdrhnul Hejkal a hajný ho šel hledat. Lesní žínky uschly na větvích. Teď snad bude krucinál delší pokračování poklidu okolnostmi povoleno, úplně do vítězného konce. Hned však burácí zvonění mobilu, až poskakuje zuřivé po stole. Dítě volá a chce nějaký chránič těla, jež si zapomnělo a právě sletělo z kola na šutry jak noha. Je odkázáno do krajní meze a vřele doporučeno, aby si s čímkoliv trhlo. I rozhostí se konečně krásné ticho a vůkol rozlehne radost ze života. Pes u stromu usnul. Miloučká pohodička, přímo lákající k využití a tož se započne s odpočíváním. Rozlétnou se dveře jak při bojovém poplachu amerických mariňáků a vřícené dítě shání nějakou nepodstatnou část jízdního kola, jako je náhradní šlapka nebo sedadlo. Vysype si obsah baťohu na haldu, rozkope jí, nic nenalézá a tak bleskově mizí. Pomaloučku zavírám udivenou pusu. Jsou dvě sekundy od vřícení. Odpočinek se začíná znovu. Rány na dveře. Vyletím ven s výrazem Poseidona, když ho oblafli Fiákové. Místní zaměstnanec se táže, zdali není náš ten pes tam venku, jestli jsme jej tam nezapomněli. Zatoužím mít v ruce trojzubec boha moře. Nebo pušku. Se strašlivým hulákáním se řítím po schodech a ženu stojanovým věšákem na klobouky zřízence před sebou. Ten s vytřeštěnýma očima v panické hrůze prchá, zastaví se až na protějším kopci, ale tam jsem ho rozhodně neposílal. Divým řevem jsem mu doporučoval běžet určitě někam. Určitě dál, ba přímo nejdál. Možná běží dodnes. Naposled se odhodláváme k aktivnímu odpočinku. Nevěřím v úspěch, však taky hned vlítne deset kozáků i s koňmi. To se jen dítě přišlo zeptat, zdali nemáme něco k snědku. Je po něm hozena igelitka kořínků a nějaké lebedy s tím, jestli se ještě jednou vrátí, budou lítat cihly.
Jedeme raději na Sloup. Na skalní hrad Sloup. Ale nelezeme do něho. Vydáváme se na okružní naučnou stezku. Proč ne, rád se nechám poučit. Avšak začíná se silně pernou výukou děsného krpálu k Lesnímu divadlu. By mě zajímalo, jak se tam každé představeni drápou herci. Nahoře budou řádně vyčerpáni aniž ještě začali něco předvádět a vlastní hra pak bude jen lapání po kyslíku. Kulisy, materiál, kostýmy, popkorn, vursty s hořčicí tam musí nosit na zádech jak soumaři. Nebo mají skutečné mezky a koně? Tady bych teda chtěl něco hrát!
Vydrápeme se do hlediště. Ona není sranda ani chodit na přestavení, konstatuji dýchavičně a zkroutím se na lavičku. Moc bych si nějakou hru rozmyslel. Ale divadlo je nádherné. Uprostřed lesa, vydlabané do skály. Mohly by se tu dobře hrát pohádky z hradního prostředí nebo něco o strašidlech. Posedíme mezi diváctvem které tu je reprezentováno párem svačících občanů chleba s řízkem. Nechce se mi dále, neboť pěšina pokračuje stále velmi prudce vzhůru. Projdeme kolem jeviště z pískovce a helemese koukejme! Hned za divadlem vede silnice, dokonce s odbočkou sem. Tak takhle, vy pacholci! To se vám to sem chodí hrát a možná i dívat! Asfaltka a plácek pro vozidla herců. To mě teda zklamali, nemůžou ten žďabíček trošičku dokopečka vyjít pěšky!
Dostáváme se k rozhledně, žádostivně si jí prohlížíme, má totiž zavřeno. V lese za ní bezradně bloudíme. Značky jsou blbě a mám opět důvod ke spravedlivému hněvu realizovaném nadáváním. Po několikerém vyzkoušení pěšinek kolem dokola volíme snad správnou a docházíme k nějaké vyhlídce. Zde jsou lidé s pitbulem. Pouštějí ho a s naším čoklem předvedou dvě splývající čáry v prostoru, jak se honí. Nechápu, jak si psi mohou hrát tím, že se stíhají v ďábelském sprintu. Pitbul vůbec není zlý pes a rád dovádí. Kopec nekopec, hafani podrážejí všem kolem nohy a ďábelsky lítají jak rakety.
Když jsme vrháním drnů a šišek zastavili čokly a pochytali je, rozloučil jsem se vřele s jeho krásnou paničkou no i s páníčkem. Jdeme dále, tentokrát už po rovině. Podle přítelkyně po rovině, dle mě však stále k nebi. Měli jsme jít opačnou stranou, mumlám. Avšak zase nás to zavedlo blbě a hledáme správné značení a můj důvod k nadávání mě již silně popuzuje. Sbíráme kufry, jak tvrdí bloudění turisté. Mít po ruce značkáře, tak mu zarazím štětky kdoví kam a na hlavu vyleju pro něj zbytečnou barvu a bílou nakreslím fousy trpajzlíka a zazpívám mu velikonoční koledu.
Po čmuchu přítelkyně najde správný směr a sestupujeme průrvou ve skále někam hrozně kolmo jak do pekla. Ještěže jsme nešli opáčně. Tady bych vytřeštil zraky a nikdo by se mnou nahoru nehnul. Však se podívejte na Data View tohoto výletu, tam je tento pád přímo dolů jasně vidět. Původně jsem z s hrůzou sledoval na nedaleké stěně jakéhosi skálolezce, jak se spouští po laně jako pavouček. Snad se tak nemusí sesoukat každý, vyděsil jsem se. Po sestupu až na úroveň mořské hladiny jsme v obci, avšak někde na kilometry daleko od Subárečky. Už mě nepřekvapí, jak je i zde značení jakési podivné. Ale víme cíl a tudíž zabírá navigace v iPhonu a po silnicích nás dokáže dovésti i k nejmilejší Subárce. Nechci vidět účet za mobilní Internet.
Ono se řekne, dovést. Ale je to deset kilometrů. Dobelhám se na parkoviště a ještě se mi podaří zachytit odcházející prodavačku z bufetu na roztočenou kšandu jako bolaso a donutím jí svým milým šarmem, aby mi uvařila opečeného buřta s rohlíkem. Hlady se málem kácím do podrostu. Paní bufeťačka, vida mojí zřízenou postavu, svižně připravila klobásu a já nepojdu hlady. Už se mi málem požíraly žaludeční stěny navzájem. Dle přítelkyně nepekla uzenky kvůli mé kráse, ale z lítosti nad hroznou troskou. No počkejte obě, já vám ještě ukážu trosku až vás budu honit polem kolem dokola. Hm…. No…. Až se vyhojím.