Sen

Probudil jsem se do mrazivého dopoledne. Dalšího kalného dopoledne, kdy se nechce otevřít oči po probdělé noci strávené posloucháním dupotu a rachotu mejdanu v bytě nade mnou, ale nelze jinak. Okny, neprovizorně dlouho provizorně zatlučenými prkny, se dovnitř dere vlezlý chlad. A kouř.

Sousedům pode mnou se asi podařilo opět vyrvat několik parket z podlahy a hřejí se ve svém vlastním přičiněním jednopokojovém bytě táboráčkem, jehož dusivý dým stoupá až ke mně nejen netěsným bedněním oken, ale i stoupačkami a opakovaně vylamovanými vstupními dveřmi.

V bytě sousedním se rozeznívá zpěv. Jak vidím ze svého polorozpadlého balkónu, sousedům se zřejmě podařilo někde ukrást nějaké čisticí prostředky, jež nyní pro jejich vysoký obsah alkoholu popíjejí. A první z nich už i zvrací z okna, naštěstí, jak zmíněno, sousedního, odkud obsah žaludku nedopadá na mou hlavu.

Oděn do pár starých hadrů vycházím z bytu. Něco mi čvachtne pod nohama. Sousedům se asi zase ucpal záchod a oni to vyřešili nejjednodušším způsobem na mém zápraží. Otírám si botu o zeď, z níž se dávno drolí omítka, protože tu není nic příhodnějšího k tomuto počinu. Výsledek je nevalný.

Jdu na poštu. Poštu plnou lidí, tísnících se tu k sobě. Odněkud tu z hloučku zní harmonika, odněkud zpěv, odněkud hulákání nevalné úrovně, z něhož je jasno jediné. Sociální dávky ve výši hmotné nouze opět nepřišly. Snad na ně stát nemá, snad se někde zhroutil nějaký nový systém, kdo ví…

Takže nebude za co nakoupit. Nejen jako vždy koncem měsíce, ale ani ve výplatní den.
Šourám se zpět k domovu. Na nároží mne obklopuje hlouček, jenž zřejmě dosud neví, že peníze nejsou. Hrubě se po mně dožaduje vydání veškeré hotovosti a vyhrožuje použitím síly. Slova more a dilina tu patří k těm nejlichotivějším.

Protože nemám nic, končím nakonec naštěstí jen s několika podlitinami a natrženým kabátem. Mohu mluvit o štěstí.

Když se pak rozhostí na ulici klid, jdu si k cisterně pro vodu. Aspoň tu dnes přivezli a bude se tedy v čem opláchnout, když už kohoutky dávno vyschly.

A pak obezřetně obhlédnout okolí, nejsou-li již škůdci nablízku, a hurá k nejbližšímu obchodu. Ukrást tam aspoň něco k snědku. Ovšem pro ochranku už jsem dávno známá firma a jsem tudíž lapen hned s prvním rohlíkem v kapse. Pokutu ze mne nevymámí, to vědí, policii pro příliš malou škodu také volat nechtějí, protože co jim pomůže protokol o mém prohřešku? Takže mne berou do ústraní a domlouvají mi ručně. Nikdo se mne nezastává – někdo využívá zaneprázdnění ochránců mnou a přilepšuje si za pět prstů, ostatním je všechno fuk. Stejně jako tomu klukovi s lahví ředidla, co hned naproti sleduje okolí dnes a denně kalným nepřítomným zrakem.

Domů jdu notně potlučen. Abych zde zvěděl ještě o jedné ráně, již mi dnešek uštědřil. Kdosi opět vykopl mé dveře a vytrhal ze zdi topení. Asi už leží někde ve sběrně. Ale což – stejně už dávno nehřálo.

Uléhám na postel a v duchu se loučím s dalším dnem mého života. Života, jenž je zlým snem.

Naštěstí jen zlým snem, ze kterého se mohu probudit.