Sněhová bajka


Třetí vločka, čtvrtá, pátá… Všechny byly tak komicky malé, tak nikoho nezatěžující, tak snadno odstranitelné jediným hnutím prstu, jediným fouknutím. Ani ony nestály za zmínku, za zaregistrování. Prostě tu ležely každému na dosah, každému k smíchu. Kdo by se jimi zaobíral?

Spadla vločka desátá, padesátá, stá, tisící, desetitisící, stotisící, miliontá,… Jedna za druhou se sypaly na tento svah a dokázaly jej celičký pokrýt.

Nejprve slabou vrstvičkou, bezmála průhlednou, pak hustší, ještě hustší, vyšší a vyšší, nabývající podobně kynoucímu těstu.

Zahaleny skončily v této vrstvě nejnižší lupínky trav, posléze vysoká stébla a nakonec by se v ní ztratily i objekty daleko vyšší.

A další a další vločky připadávaly, vršily se jedna na druhou, tyčily se výš a výš.

A pak stačilo už jen málo. Docela nepatrná maličkost. Snad to zapříčinila ta poslední spadlá vločka, snad nějaký neuvážený počin člověkův, těžko říci.

A obrovská lavina, vzniklá navršením se oné spousty malých zanedbatelných nic, se utrhla ze svahu a s děsivým rachotem se řítila dolů do údolí, nehledě ani na majetky, ani na životy. Škodící, destruktivní, smrtící. A přitom to byly vlastně pořád jen a pouze ony maličké vločky. Jen už jich bylo přespříliš.

Něco připomínaly. Jenže co? Co?

Aha, už vím. Byly tak podobné těm skvělým, výhodným úvěrům, půjčkám, kreditům,… Které přece každý hravě zvládne! Vždyť jsou tak směšně levné, za takové nizoučké splátky, že se jich přece nikdo nemusí ani trochu bát…