Jeho dědeček s babičkou byli moudří lidé, kteří se s úspěchem držívali lidových moudrostí, tradovaných po dlouhé generace. A nejen že se lidovými moudry řídili, ale také tato vštěpovali svému vnoučkovi, našemu dnešnímu hrdinovi.

A chlapec si vzal poučky svých prarodičů k srdci. Uměl je snad všechny nazpaměť, dokázal by je odříkat, i kdyby ho třeba o půlnoci probudili, a také se jimi řídil, nastala-li pro to příhodná situace.

Jenže ne vždy je zřejmě správně pochopil. Čehož důkazem bylo třeba to, že již coby malý zatoužil kvůli jednomu z mouder prarodičů přijít o zrak. Toužil stát se slepcem a jen strach z bolesti mu bránil v tom, aby si vypíchl oči.

Kdykoliv šel kolem obchodu s hračkami, toužil oslepnout, stejně jako při cestě kolem cukrárny, pokud zrovna nezbývala z kapesného ani koruna. Když kamarádům půjčil některou ze svých věcí a tito se neměli k tomu, aby mu ji vrátili, říkal si, že by chtěl být slepý.

Pak povyrostl, ale na stejné moudro nezanevřel ani nyní. A tak kdykoliv mu dalo nějaké děvče košem, zatoužil po životě slepce, kdykoliv měli kamarádi něco, co bylo nad jeho možnosti, uvažoval o tomtéž,…

A i v dospělosti pak toužil nejednou pozbýt zraku, stejně jako tehdy, když mu byl na stará kolena vyměřen důchod, jenž byl k smíchu, ale zároveň i k pláči.

Proč, ptáte se mě? Co že to bylo za lidové moudro?

Přece to, jež praví: „Co oči nevidí, to srdce neželí.“