Muž seděl za zavřeným oknem a hleděl tímto ven. Ač bylo venku všude bílo a nejedno dítko ve městě i na vsi se radovalo z této nadílky, on nejásal. Seděl tu zachmuřeně a hleděl ven, tam, kde se z nebe snášel nečekaný příval toho bílého nadělení.

Seděl tam a pozoroval vločky, jež se snad po tisících a snad i po milionech sypaly z výšin a pokrývaly vše, na čem jim bylo dáno spočinout. Seděl tu bez hnutí a nebýt tichého vrčivého zvuku, jeden by ani nevěděl, že tu někdo je.

Seděl a zádumčivě vyhlížel do neproniknutelna, za nímž snad kdesi cosi bylo. Jenže příval sněhu mu nedopřál dohlédnout dále než snad na pouhých několik metrů a možná ani to ne.

Muž tu seděl a netrpělivě poklepával na desku před sebou. Jako by očekával něco, co stále nepřicházelo. Jako by čekal vynoření kohosi nebo čehosi tam z toho všeobjímajícího bíla. Čekal a čekal, avšak marně.

Běžely minuty a snad i hodiny a on tu pořád jen tak seděl a zíral ven. Ven, kde mráz svíral krajinu a kde jen sněhová peřina chránila pod ní skrytou vegetaci před zmrznutím na kost. Závěj kryla a zachraňovala před smrtí vše živé, co se ukrývalo tu mělko a tu hluboko pod ní. Semínka, kořínky, drobné živočišstvo. Sníh padal a padal a zakrýval onu drobnou havěť víc a více. A muž tu jen tak seděl a hleděl na to boží dopuštění, které halilo nejen zemi. Závěj rostla i na střeše nad jeho hlavou, zčásti zavátými byla již i okna. Možná by je měl jít ven omést, aby lépe viděl, jenže kdo by v této chvíli chtěl vyjít byť jen na okamžik ven?

Seděl tam, zachmuřen, a čekal. Čekal a čekal, naslouchaje tichému vrčení. Jen čas od času odlepil svůj zrak od okna a spočinul pohledem na desce před sebou. Na desce, kde mu malá ručička oznamovala nepotěšující zvěst. Zvěst, na niž bylo nepříjemné i jen pomyslet. Zvěst podobnou té Jobově.
Stále častěji střídal pohledy. Ven do prostor za oknem a zase zpět na onu zlověstnou ručičku. Zase ven a zase zpět. Zase ven… a pak už nemělo smyslu otáčet zrak na onen obavu nahánějící ciferník. Už hleděl jen ven.

Hleděl ven a všude panovalo mrtvolné ticho. Utichlo ono tiché vrčení a jeho pohled byl zachmuřelým ještě o něco více než prve.
Hleděl ven a už jen doufal v zázrak. Protože ručička se zastavila na svém nejnižším možném bodě. Hleděl ven a jeho tělo bylo prostupováno minutu od minuty nepříjemnějším chladem.

Seděl tu a hleděl nepřítomně skrze sklo. Skrze okýnko zvolna zapadajícího uvízlého auta, které právě spálilo zbytky svého paliva a zmlklo. Seděl a doufal ve spásu.

Snad se dočkal. Kdožpak ví?