Nebudete tomu, lidičkové moji rozmilí, dost možná chtít uvěřit, ale věřte, že tomu věřit můžete, protože je to pravda pravdoucí.

Kdysi v dalekém dávnověku, tedy sice již ne za dinosaurů a dokonce ani za časů, kdy byla na Kladně ještě rašelina, ovšem přesto již v hloubi minulého tisíciletí, jsem pojal úmysl stát se… neuhodli byste čím.

Slavným spisovatelem. Nebo alespoň spisovatelem obyčejným, nebylo-li by vyhnutí.

Prostě proto, že by mi bývalo dělalo dobře, nacházely-li by se mé objemné svazky v místní lidové knihovně a dítka mně podobná by si tyto půjčovala, hltaje z nich mnou předestíraná moudra.

A tak jsem již někdy kolem desátého roku mého žití vyplodil svou první knihu, následovanou pak ještě nesčetnými, snad deseti, mám-li být přesnějším, obdobnými svazky. Dílo toto mělo úctyhodných tuším že osm stran velikosti A6, tedy zhruba totéž co jeden tradiční oboustranně popsaný arch A4, kteréžto jsem na tatínkově psacím stroji datloval přemnohé dni, abych je pak po svázání provázeném prsty propíchanými od jehly s navlečenou nití předložil početnému publiku. Tedy rodičům a několika učitelkám, které jsa u nás doma na návštěvě neměly to srdce odmítnout nahlédnutí do takovéhoto pozoruhodného díla.

Ovšem byl jsem jaksi plachým a neodvážil se tedy nikdy realizovat původně plánovaný záměr tato díla propašovat do regálů zmíněné knihovny, čímž bych se v éře socialismu stal dost možná průkopníkem, protože kdo mohl, odnášel cokoliv z veřejného majetku sobě domů k privátnímu upotřebení, zatímco já bych nesl jako jediný něco z domova do socialistického sektoru.

Otálel jsem s tímto počinem tak dlouho, až se tento stal nerealizovatelným. Prostě proto, že prvotní radostnou euforii vystřídalo období, kdy jsem se přerodil. Kdy jsem se už nechtěl spisovatelem stát nikdy více. Nikoliv proto, že bych snad nechtěl být slavným a uznávaným, ale prostě proto, že slýchal-li někdo spolužáky, kterak se nactiutrhovačně vyjadřují o čítankových autorech, o nichž jsou nuceni se proti své vůli učit, sotva by přenesl přes svou dětskou dušičku, vyjadřoval-li by se někdo takto o něm.

A tak mé pero zůstalo ladem až do chvíle, kdy mi účast v literárních soutěžích jakožto snad to jediné dopomohla k získání alespoň oné nelichotivé známky na maturitním vysvědčení, které již naštěstí nemusím příliš prezentovat, maje ho ukryté hluboko pod vysokoškolským diplomem.

A pak jsem já, střevo, totiž říkejme raději literární střevo, vyplul na světlo světa vlastně až ve chvíli, kdy mne (a to nikoliv kvůli slušně řečeno rozložité nebo podsadité až nadsadité postavě) nepřehlédla nejvyšší z „Virtuálních snů“, tedy Evča.

To především kvůli ní, jakkoliv jsou nyní na vině už i ostatní webíkové nejvyšší, čtete právě tyto řádky. A snad si o mně neříkáte to, co my jsme kdysi říkávali o klasicích z čítanek.