Sedím u okna ve vytopeném příbytku a kochám se pohledem ven. Ven, tam, kde se nedá příliš daleko dohlédnout pro příval sněhových vloček, snášejících se z olověné oblohy sem dolů, k zemi.

Příval se snáší shůry a po svém pomaloučkém snášení se k zemi tuto pokrývá bělostnou vrstvou, která se třpytí odlesky pouličního osvětlení, jež se marně snaží prorazit tuto sněhobílou hradbu. Země, ještě před kratičkým nedávnem blátivá a pokrytá listovím odvrženým okolními listnáči, jimž už byly tyto pestré a následně seschle monotónní listy více k nepotřebě, se halí namísto onoho nehezkého hávu podzimního do bílého kožíšku, který ji činí tak krásnou.

Sníh spadaný k zemi křupe pod nohama kolemjdoucích, kteří si touto nadílkou jen ztěžka razí cestu vpřed. Protože tato krása, nad níž se srdce rozplývá, brzdí v pohybu, jsa věznitelem do ní se bortících končetin. Dospělých stejně jako dítek, jež využívají tohoto daru k pořádné koulovačce, v jíž jim nezabrání ani mráz, zbarvující jejich líce do syté červeně.

Sníh však nepokrývá pouze matičku zemi. Vločky klesající z nadoblačných výšin halí i větve křovin a stromů a držíce se na nich dávají i těmto dřevinám namísto smutného hola půvabnější vzhled. Jako by se stromy rázem staly stříbrnými, odrážeje i ony tu trochu světla, jež dosud vládne nad krajinou. Opadané listnáče pozbývají své neveselé vizáže, jehličnany pak v nastalém lesku působí bezmála coby vánoční stromky, jolky, pod nimiž lze očekávat vánoční nadílku. Byť pod těmito nadílku vesměs leda právě sněhovou.

Bílá opona se snáší a snáší k zemi a zdá se být nekonečnou. Nic nenasvědčuje tomu, že by kdy měla skoučit. Valí se na nás, letí, poletuje, uléhá na silnice, cesty, chodníky, louky, pole, záhony. Přikrývá kraj jako bělostná peřina. Jen ta vůně jí schází. Vůně, již ucítí naše chřípí teprve ve chvíli, kdy se tento bílý příkrov rozplyne s jarem v nenávratnu.

Sedím za oknem, v teple a útulnu, a hledím ven. Tam, kde se vlády chopilo bílo. Všeobjímající bílo. Bílá zima. Zima, jak má být.

Tip: Prohlédněte si náš magazín o hudbě.