Spokojený život nad 50
Bylo pár dní před narozeninama babičky, dárek už jsem měla koupený, ale musela jsem ještě zajít koupit nějakou bonboniéru. Šimonek byl protivný a vůbec se mu do obchodu nechtělo, slíbila jsem mu, že když bude hodný, tak mu tam koupím nějakou „ňamku“. To už se mu líbilo a do obchodu šel z radostí. Přesněji vezl se v kočárku.
Babička vždycky říkala, že rodina musí vždy a všude držet pohromadě. Říkala to i nám doma, ovšem nejen nám. Říkala to i sousedce, když tato štkala nad tím jejím kořalou, který nikdy dobrovolně nesáhl na práci a jen pro její přičinlivost nepropil, neprokouřil a neprokarbanil grunt, a říkala to i sama sobě, kdykoliv jí lezl na nervy dědeček náš, jenž se naopak v práci nezastavil, nepil, nekouřil a nekarbanil a babička si tudíž kolikrát marně lámala hlavu nad tím, co mu jenom moci vyčítat, čím jej dostat do kouta.
„Rodina musí držet při sobě, děj se co děj, dokud nás smrt nerozdělí,“ vštěpovala do paměti mamince, tedy své dceři, a následně i mému tatínkovi, jenž si maminku vzal a pak by nejednou hlavně pro ona slova tchýnina utekl. Jenže nemohl – protože rodina má držet pospolu, kdyby čert na koze jezdil. A tak, ač u nás doma nejednou bylo lze zahlédnout UFO, tedy létající talíře, ovšem ještě daleko častěji raději jen nerozbitné nádobí, zůstali pospolu, dokud je smrt nerozdělila. A navíc i poté, co je smrt rozdělila.
I mně bylo od útlého dětství kladeno na srdce, že rodina patří k sobě, že jen pospolu přežije podobna prutům Svatoplukovým, že co bůh (respektive národní výbor) spojil, člověk nerozlučuj. I mně bylo vštěpováno, že rodina je to hlavní, že rodina je základ státu, že rodina… Prostě že rodina musí být jako jedno tělo a jedna duše. Že to prostě nejde jinak.
Běžely dny, týdny, měsíce, roky, pětiletky, desetiletí,… A my přesně podle rad babiččiných drželi pospolu. V naší jednotě byla síla, i když to nejednou byla dost síla. Drželi jsme pospolu, ač jsme se přitom nejednou drželi v hrsti nebo pod krkem, ač jsme se museli držet, abychom se udrželi. Rodina držela pospolu i proto, že ženská polovička domácnosti vesměs držela kasu, zatímco chlapi museli držet ústa a krok. Drželi jsme pospolu, byť jsme se přitom někdy drželi zarytě a někdy doslova za ritě. Drželi jsme pospolu v časech dobrých i zlých, i když to šlo, i když to nešlo. Vždycky, i když to nešlo, to nějak jít muselo.
Drželi jsme spolu, držíme spolu a nezasáhne-li vyšší moc, spolu i držet budeme. Všichni, až… Až na našeho syna, toho holomka.
Náš syn si žije kdesi svůj vlastní život, dělá si, co uzná za vhodné, nevídáme ho kolikrát po celou dlouhou řadu dní a o nocích ani nemluvě. Je to taková černá ovce rodiny, jež si na nás najde chvilku jenom tu a tam o svátcích. Zajde, chvíli pobude, postojí a zase si odejde neznámo kam.
Ale my ostatní neztrácíme víru, že i on se jednou vrátí do našich řad, že i on tu bude spolu s námi pod jednou střechou. Pod střechou, pod níž tu my ostatní dlíme pěkně pospolu, v klidu, v míru, v pokoji.
Pod jednou střechou v urnovém háji…
Děda chodil po svém kamrlíku, prohrabával zásuvky a skříně a dokonce i kompletně prohrabal příborník a rozestlal a znovu ustlal postel, poté, co nahlédl i pod její matrace. A oč déle tak činil, o to neveseleji vypadal výraz jeho tváře.
Trombózu možná znáte pod termínem zánět žil. Jedná se o velmi nebezpečné onemocnění, které pokud není léčeno, může dokonce skončit i smrtí. V tomto článku si představíme příčiny vzniku trombózy, podíváme se především na její rizikové faktory i na léčbu a povíme vám, jak spolehlivě poznáte, že se u vás zánět žil objevil.
Moje touha, přání, možná snad i nejvíce odvaha je odejít ze školství a jít pracovat na moře. Jiný rytmus, úplně totální životní změna! Doufám, že změna k lepšímu.
Jak praví Jiráskovy Staré pověsti české i Kronika česká Václava Hájka z Libočan, byl vladyka Bivoj legendárním českým hrdinou.
Bývaly u nás časy, kdy panovaly dobré mravy. Dobré tak, že chtěl-li člověk uzřít „tvrdé porno“, musel po celé hodiny sledovat rakouskou televizi v bláhové naději, že se tam v reklamě na jakousi kosmetiku, snad Fa, na okamžik vynoří z vln děvče nahoře bez.
V našem městě stával jeden jediný průmyslový podnik. Stával tu od nepaměti a nebýt kronik, nevěděli by ani nejstarší z pamětníků, odkdy že tu vlastně stál a živil zdejší početný dělný lid.
Už od věku více než útlého záviděl ptákům. Záviděl jim a převelice toužil stát se jedním z nich nebo mít aspoň to, čeho je pánům nebes dopřáno a jemu nikoliv. Záviděl opeřencům jejich nezpochybnitelné právo vznášet se v nebesích a hledět na svět z ptačí perspektivy, záviděl jim jejich volnost, svobodu.
Stařeček seděl na lavičce pod košatým stromem a cosi si mumlal pod fousy. Nebylo mu vlastně v první chvíli vůbec rozumět, co si to brouká, ale snad právě ono tajemno, vyplývající z toho, že nikdo nevěděl, co si tento drmolí, bylo přímo magicky přitažlivé.