Stařenka a moře
Moje touha, přání, možná snad i nejvíce odvaha je odejít ze školství a jít pracovat na moře. Jiný rytmus, úplně totální životní změna! Doufám, že změna k lepšímu.
Rubrika: Novinky
Bivoj
Jak praví Jiráskovy Staré pověsti české i Kronika česká Václava Hájka z Libočan, byl vladyka Bivoj legendárním českým hrdinou.
Z dávného minula
Bývaly u nás časy, kdy panovaly dobré mravy. Dobré tak, že chtěl-li člověk uzřít „tvrdé porno“, musel po celé hodiny sledovat rakouskou televizi v bláhové naději, že se tam v reklamě na jakousi kosmetiku, snad Fa, na okamžik vynoří z vln děvče nahoře bez.
Chybička se vloudí
V našem městě stával jeden jediný průmyslový podnik. Stával tu od nepaměti a nebýt kronik, nevěděli by ani nejstarší z pamětníků, odkdy že tu vlastně stál a živil zdejší početný dělný lid.
Jako pták
Už od věku více než útlého záviděl ptákům. Záviděl jim a převelice toužil stát se jedním z nich nebo mít aspoň to, čeho je pánům nebes dopřáno a jemu nikoliv. Záviděl opeřencům jejich nezpochybnitelné právo vznášet se v nebesích a hledět na svět z ptačí perspektivy, záviděl jim jejich volnost, svobodu.
Z budoucnosti
Stařeček seděl na lavičce pod košatým stromem a cosi si mumlal pod fousy. Nebylo mu vlastně v první chvíli vůbec rozumět, co si to brouká, ale snad právě ono tajemno, vyplývající z toho, že nikdo nevěděl, co si tento drmolí, bylo přímo magicky přitažlivé.
Trochu divná zima
Ulice a veřejná prostranství se ve srovnání s dobou před půl rokem vcelku vylidnila. Kdo nemusel ven, zůstal raději doma, v teple, a kdo už ven musel, zdržoval se zde raději jen minimum času a měl-li tu možnost, přemísťoval se i tak především autem. Protože to víte, když je venku zima…
Vylidnily se i pláže. Sice se tu občas objevil nějaký ten osamělý sem zbloudivší turista nebo páníček venčící svého čtyřnohého přítele, ale ve vodě ani živáčka a navzdory slunečnímu svitu nikdo, kdo by snad pojal úmysl se trochu přiopálit. A to nikoliv proto, že by se to leckdy minulo účinkem či bylo snad dokonce kontraproduktivní, ale prostě byla tu zima.
Obchody lákaly na zimní zboží a tu a tam už dokonce i na počínající zimní výprodej. Teplé oblečení v nabídce, stejně teplé oblečení na všech kolem.
Všichni se tu, vycházeje ven, pořádně oblékli. Vskutku pořádně, protože kdo by stál o nachlazení, že? Prošívané zimní bundy, svetry. V případě těch nemajetnějších spoluobčanů pak aspoň několik vrstev oblečení tenčího, tedy všeho toho, ce bylo k mání, bez ohledu na vzájemnou sladěnost.
Zima pronikající snad do morku kostí. Zima, v níž nikomu ani nepřišlo na mysl odkrýt v zahradách soukromé bazénky a jít se koupat. Jen šílenec by tu lezl do vody, ať už tato byla chlórovanou nebo přírodní, sladkou či nikoliv. Všichni byli rádi, byli-li minimálně tak trochu v suchu a teple. Kdo by se vystavoval chladu?
Všichni se tu choulili a snažili se necvakat hlasitě zuby. Všichni pořádně oblečeni snili po nástupu teplejší části roku. Protože právě byla zima. Zima, v níž se zřejmě jen jeden jediný šílenec odvážil ku svojí naprosté spokojenosti vstoupit do vln.
Vstoupit do mořských vln v tomhle chladu. Při pouhých snad dvaceti stupních nad nulou.
Ten šílenec, koupající se uprostřed mrazů, jsem byl já. V zimním jihoafrickém East Londonu, při zimních teplotách kolem plus dvacítky. V době vrcholící zimy. V půli července.
Už je to tady
Už je tomu dosti dlouho, co se přišlo se zjištěním, že v naší zemičce nebude na (obstojné) starobní důchody. Protože populace stárne, dožíváme se vyššího a vyššího věku a je zároveň rozeno čím dál méně těch, kdo by na penze starších generací přispívali.
Ty špeky musí pryč!
Už mě nebaví být oplácaná jako kulička! To jsou ty moje sladké limonády a něco slaného večer k televizi. Vždy to vypadá tak nevinně, nepřejídám se. Myslela jsem si, že mi to tak nemůže „ublížit“.
(Ne)splněné touhy
Asi nemusím sáhodlouze rozepisovat, jaké touhy mívá takový šestadevadesátiprocentní (tudíž nikoliv čtyřprocentní) jedinec mužského pohlaví v éře pubertální. Nebo musím? Jasně, že nemusím. Znáte to na vlastní kůži, ať už jste v kůži pohlaví tohoto či v kůži pohlaví tomuto musejícího odolávat.Prostě k tomuto údobí mužského bytí patří neutuchající touha dostat nějakou holku. Nejprve z očí rodičů, pak z očí veřejnosti, pak ze šatů a nakonec třeba i do lože.Přičemž jen tak málokdy se poštěstí realizovat alespoň to první z vyjmenovaného, vyjimečně to druhé, a šmytec. Ach jo. Zejména jako v mém případě na maloměstě nebo ještě dříve dokonce na mikroměstě. Nebyl jsem jiný. I mně šlo hlavně o to jedno. O to jediné, co bylo prakticky nedosažitelné. A čím nejdosažitelnější, tím vytouženější.
Ať už to byla děvčata z gymplu, z nichž některá byla k nakousnutí a jiná k zakousnutí, ať už to byla Renata z tanečních nebo idoly z televize, zejména té rakouské přesahující až do našeho pohraničí, kde bylo tu a tam k vidění i u nás nevídané.Nebo ať už to byla později, v etapě puberty zastydlé, děvčata ze školy vysoké, kde některá byla sice naneštěstí již polovičními „učitelkami“, ale dost jich bylo dosud i pohlavím opačným a něžným nebo alespoň jako něžné zvaným.Nebo ať už to byla v době ještě pozdější, kdesi na hranici puberty vskutku zastydlé a nastupující druhé mízy děvčata další. Tu přitažlivější, tu méně, tu neodolatelná a tu alespoň odolatelná, tu dívky jako sen a tu alespoň ne jako noční můra. Tu víly spanilé, tu alespoň ty ostatní.
Kdo by neprahnul po tom jediném? A kolikrát se prahlo naprosto marně, beznadějně, a nezbylo nakonec než se z toho zase vyprahnout! Mnohokrát. Většinou. Skoro vždy, jak musím rezignovaně přiznat.A navzdory postupujícímu věku dodnes prahnu v případě sličných děvčat jen po jednom jediném.
Jen jaksi tak nějak jinak.
Zoufale prahnu po tom, abych se neocitl v pozici císaře Rudolfa alias Jana Wericha ve filmu Pekařův císař. Zoufale nyní prahnu po tom, abych proboha žádnou do oné dříve vytoužené postele nedostal. Abych se nemusel jít „historicky znemožnit“.